Článek
Kapitola dvacátá pátá
„Charlesi, co se ti proboha stalo?“ přiklekla k němu Margaret, jen co se odšoural do kuchyně, kde vyčerpaně klesl na židli a s třísknutím upustil prázdný kbelík od polen.
„Proč tolik hluku, co?“ ozvala se Carolina Fennorová stojící u plotny a starající se o vývar.
„To je můj otec,“ poznamenal Charles zcela bez souvislostí a nepřítomně hleděl před sebe.
„Kdo je tvůj otec?“ ptala se Margaret a zkoušela upoutat jeho oči.
Helena uspávající svou dceru zvedla hlavu. Carolina Fennorová, zaujata propukajícím rozhovorem, přestala míchat vývar, a taktéž se obrátila k mladé dvojici. Gerald Hope, jenž se v ten moment vynořil ze spíže, zůstal na všechny hledět. Vycítil cosi ve vzduchu, něco, co v něm předtím nepoletovalo.
„Co se děje?“ vznesl otázku a očima těkal z jednoho na druhého.
„Ten nový host. Host z pokoje číslo pět,“ pověděl Charles nesouvisle.
„Co je s ním? Na něco si snad stěžoval? To jsem si mohl myslet!“ Gerald Hope si povzdechl a položil na stůl hromádku brambor. „Už když jsem se na něho poprvé podíval, vytušil jsem, že s ním budou problémy,“ povídal.
„Ale asi jiné, než jste původně měl na mysli, pane,“ pronesla Carolina Fennorová.
Gerald Hope nepochopením svraštěl obočí. „Tak co se stalo?“
„Je to Charlesův otec,“ řekla za Charlese Margaret, i když tomu, co Charles zatím utrousil, taky moc nerozuměla.
Gerald Hope se na Charlese ohromeně zadíval. „Co prosím? Ty nejsi sirotek?“
„Charlesi, ty máš otce?“ přidala se Margaret, jako kdyby si nebyla jistá, zda Charles otázku slyšel.
„Ano, mám,“ souhlasil Charles.
„Tomu nerozumím,“ zavrtěl Gerald Hope hlavou. Když mu Charles vyprávěl o své matce, bůhví proč ho nenapadlo zeptat se na otce.
„Ani já.“ I Margaret usoudila, že je Charles sirotek, ale vybavila si, že na otázku, kterou mu jednou položila, a sice v jakém chudobinci žil, se tvářil rozpačitě a nakonec jí neodpověděl.
„Já taky ne,“ řekla Carolina Fennorová, aby se zapojila.
„Ale to je přece dobrá zpráva, nebo ne?“ zeptala se Helena nevině, jelikož Jamese Mormonta neznala. Podívala se na spící dceru, která svého otce nikdy nepozná. V tomto případě to jistě bylo lepší, než mít otce jako pan Mason, bylo lepší nemít žádného. A třeba pro ni jednou najde nového otce, který ji bude milovat jako vlastní dítě a kterého bude Diana považovat za jediného.
„Vypadá to, že není,“ reagovala Margaret na přítelčina slova, i když by si přála, aby byla pravdivá. Ovšem Charlesův výraz nic takového nenapovídal.
Do toho vpadl Joe Ridley. Jakmile se k němu všichni obrátili, podivně vyvedení
z míry, ztuhl.
„Já jsem to nevzal!“ pověděl ihned na svou obranu.
„Co jsi nevzal?“ zajímal se Gerald Hope.
„Cokoli, co některému z hostů chybí.“
„O tvoje šikovné ruce tady teď nejde,“ pravila Carolina Fennorová a mávla rukou.
„Aspoň, že uznáváte, že mám šikovné ruce,“ uculil se Joe Ridley. „A o co jde?“
„Charlesi?“ vybídla ho Margaret něžně.
A tak jim všem Charles popravdě vypověděl celý svůj příběh, od začátku až do konce, aby porozuměli.
„A co tady dělá? Přišel si pro tebe?“ vyzvídal Gerald Hope a při pomyšlení, že by měl Charles opustit penzion, se mu podivně sevřela hruď.
„Já nevím. Neptal jsem se. A on nic neřekl.“
„To je typické!“ zvolala Carolina Fennorová. „Nikdo se na nic neptá. Nikdo nic neřekne. A pak se namluví hodně nesmyslů.“
„Měl by sis s ním promluvit,“ souhlasila Margaret.
„No jasně!“ přisadil si Joe Ridley, jemuž to celé připadalo nesmírně vzrušující.
„Ano, to bych měl,“ přitakal Charles. Ale později.
Pokračování ve čtvrtek 27. 11.
