Článek
Kapitola dvacátá čtvrtá
„Charlesi, zajdi do pokoje číslo deset a zatop tam,“ pověřil ho Gerald Hope. „Ten nový host – je to dáma – si stěžoval, že je mu zima.“
„Já tam zajdu!“ nabídl se místo něj Joe Ridley. „Ta dáma má moc pěkný perlový náhrdelník a náušnice,“ podotkl znalecky.
„A jistě bude ráda, když je bude mít i po návštěvě u nás v penzionu,“ pronesl Gerald Hope. „Charlesi, jdi ty. Pro tebe,“ obrátil se na Joea Ridleyho, „mám jiný úkol.“
Joe Ridley si povzdechl, ale poslechl.
Charles sklapl podpatky k sobě, narovnal se jako poslušný voják, čímž si vysloužil smích Geralda Hopea. „Provedu!“ zvolal a upaloval, aby host dlouho nečekal.
S kbelíkem plným dřeva zaťukal na pokoj číslo deset a počkal na vyzvání. Po něm vstoupil.
„Dobrý den, madam, přinesl jsem vám to dřevo,“ ohlásil.
Otočila se na něj hodně mladá žena s blonďatými kučerami, trochu uplácnutými, jako kdyby byly k její hlavě přilepené, ve vyzývavých rudo-červených šatech, s nervním výrazem v tváři, napjatým, něco očekávajícím. Ovívala se vějířem, jako kdyby jí bylo spíš horko než zima.
„Pospěš si, nebo zmrznu,“ vyzvala ho.
Charles kývl a dal se do práce, ačkoli pocitově bylo v pokoji příjemně a nebylo potřeba přitápět. Ale hostovo přání je hostovo přání. Když odcházel – v pokoji bylo na jeho vkus přetopeno –, mladá žena už byla méně nevrlá a více spokojená, napadlo ho. Během krátké návštěvy v jejím pokoji si stačil všimnout perel v uších a na jejím krku, o nichž se zaníceně zmínil Joe Ridley, a od této myšlenky už bylo jen kousek k jiné myšlence – k Margaret. Mohl by jí koupit dárek, uvažoval, dát jí něco pěkného, co by bylo jen její a co by jí slušelo. Z úvah o Margaret a dárku ho vytrhl skřípavý hluk, otevírání dveří. Byl to host, jenž vyšel z pokoje číslo pět. Jakmile Charles vzhlédl, strnul. I host strnul. Oba na sebe hleděli jako dva cizí lidé, jež však spojovala krev, takže si cizí být nemohli.
„Otče!“ hlesl Charles užasle a vyjukaně na otce koukal. Hledal mě? Přišel si pro mě? Stýskalo se mu po mně? Chce mě odvést zpátky domů? Tyhle a jiné úvahy mu vířily v hlavě, pleskaly jedna o druhou, střídaly se v trvání pouhých vteřin a vytvářely poctivý chaos.
„Charlesi!“ I pan Mormont vypadal poněkud nesvůj a nakrátko nepůsobil svým obvyklým dojem, jenž si pěstoval – odtažitě a nezúčastněně, jako kdyby mu na ničem a nikom nezáleželo, ani na vlastním synovi. Když rozmýšlel o případných potížích, jež by mohly s pobytem v penzionu vyvstat, určitě nepomyslel na to, že by se v něm mohl setkat se svým synem. Na toho ostatně od jeho zmizení nemyslel vůbec, mohl být, kde chtěl, jeho nepřítomnost ho neznepokojovala, ani to, co se s ním stalo. „Co tady děláš?“
„Já… já… Já tady pracuju,“ vysoukal ze sebe Charles, stále ochromený i ohromený otcovou přítomností.
„Ty jsi neskončil na ulici?“
„Ne.“
„Tak pracuj,“ vybídl ho otec, jenž se dostatečně vzpamatoval, opět to byl odměřený pan Mormont.
„Ale…“
„No jen jdi.“
Charles ničemu nerozuměl, postihl ho dokonalý zmatek z celé situace, o níž netušil, jak by si ji měl vyložit, nevěděl, co otcova přítomnost v penzionu znamená. Chtěl pokračovat, ale otec ho zastavil.
„Počkej,“ podíval se na něj. „Už je obsazený pokoj číslo deset?“
Charles nerozuměl. „Ano.“
„Tak jdi,“ odvolal ho.
Pokračování ve čtvrtek 20. 11.
