Článek
„Freddie, necháte ten koláč!“ vykřikla paní Cooperingová naklánějící se nad otevřenou troubou a hnala se k Freddiemu, jenž z čerstvě upečených, ještě teplých koláčů odpočívajících na plechu uždiboval rozinky. „Ty jsou na dnešní odpoledne!“ kárala chlapce. Tento den, kdy služebnictvo nevědělo, co dřív, zato mladý pán nevěděl, co dřív provést, to bylo již potřetí, co potichu vnikl do kuchyně, kde paní Cooperingová rozdávala povely svým dvěma hbitým pomocnicím, Fanny a Holly, a točila se tu nalevo, aby dosolila bublající omáčku v hrnci nebo otočila rybu dusící se na pánvi, tu napravo, aby vymíchala krém nebo vyklopila želé, a mařil veškeré její snahy a několikahodinovou práci.
A to bylo teprve poledne.
Osmiletý Freddie Baker, chlapec na svůj věk vytáhlý, ale také poněkud silný, rozhodně silnější, než by jakékoli dítě v jeho věku mělo být, ale stále útlejší než stará a kulatá a unavená paní Cooperingová (jež by neochotně přiznala první i druhé, zato to, že je měsíc za měsícem čím dál tím víc zmožená a víčka si už příliš nedávají práci, aby držela nad očima, nikoli se přes ně přelila, by nedoznala nikdy), a tak mu činilo mnohem menší potíže uhnout před její rozpláclou rukou.
Freddie se zazubil a začal utíkat kolem stolu, kde běžně jedlo služebnictvo a který nyní pokrývaly už hotové nebo skoro hotové lahůdky.
Paní Cooperingové, jež s sebou vláčela aspoň dvacet kilogramů nadváhy, tudíž její pohyby byly pomalé a nemotorné a k lepší formě nepřispívaly ani bolestivé nohy s křečovými žílami a už ne tak dobře nepromazanými klouby, měla co dělat, aby chlapce při jeho pravidelných potulkách kuchyní a loupežnických výpravách do spíže chytila za límec košile a vyčinila mu, přestože se tato činnost za dobu, co sloužila u rodiny Bakerů a co se mladý pán narodil, stala vedle jejích obvyklých vařících a pečících povinností jejím každodenním úkonem, a to od chlapcových tří let, kdy objevil cestu do kuchyně, kde to neustále něčím vonělo, bez ustání tu něco bublalo a prskalo, stříkalo nebo kynulo a někdy, ale to opravdu jen někdy, jelikož paní Cooperingová své řemeslo ovládala, ovšem její pomocnice si ho teprve osvojovaly, se místnost naplnila tmavou mlhou, linul se odsud tmavý dým a puch spáleného masa nebo brambor.
„Stejně mě nikdy nechytíte, tak proč to pořád zkoušíte?!“ pořvával Freddie posměšně.
S pusou plnou rozinek se smál a smál a honil se s paní Cooperingovou kolem stolu, třebaže pohyb paní Cooperingové se nedal považovat za běh, spíš za poslední vzepětí pracně vydolovaných sil. Hlasitě supěla a nezvykle rychlý, prudký pohyb, jež musela vynaložit, aby se k chlapci aspoň přiblížila, protože měla pramalou šanci, aby tak hbité kvítko chytila, spolu s horkem usazeným v kuchyni, kde se od brzkého rána vařilo a peklo a trouba nestačila vychladnout, ji oslaboval. Pomačkanou tvář měla vlhkou a lesklou a její oblečení bylo nasáklé od potu a lepilo se jí na ochablé, léty a pěti porody rozteklé tělo.
„Však on vás ten smích přejde, mladý pane, až dostanete vyhubováno od vašeho otce,“ pohrozila paní Cooperingová, sotva popadala dech. Musela se zastavit a pevně se chytit hrany stolu.
„To by si na mě musel udělat čas!“ odsekl Freddie a dobře věděl (stejně jako to věděla paní Cooperingová), že žádné pokárání nepřijde, protože pan Baker je celý den zaměstnaný tím, jak uspět v parlamentu, kde zkoušel své štěstí, jehož zásoby považoval za nevyčerpatelné, a svůj úspěch proto za jistý. A také věděl (a paní Cooperingová taktéž), že nepřijde ani od věčně nemocné paní Bakerové, která narozením syna považovala svou úlohu matky za dostatečně splněnou, a tak se nadále neobtěžovala svému dítěti věnovat a mileráda ho přenechala chůvám a guvernantkám, jež se u nich střídaly tak rychle, že si nikdo nestačil zapamatovat jejich jména. Navíc od porodu občas churavěla, což ji oslabovalo, ale když zjistila, jak je o ni po tu dobu pečováno, jak je středem pozornosti a hlavním tématem debat, jak se na ni obrací oči se soucitným pohledem, pokud se obětuje a objeví se mezi hosty, kteří ji za její statečnost zahrnují slovy chvály a obdivu, začala stonat pravidelně, nejprve s dlouhými přestávkami, jež se po určité době změnily na krátké a ty krátké se pak tak zkracovaly, až stonala bez ustání.
„Měl by vás něčím přetáhnout!“ neudržela svůj jazyk paní Cooperingová a měla co dělat, aby se udržela hrany stolu.
„A vás by měl můj otec vyhodit za to, jak jste na mě drzá!“ odsekl Freddie a zubil se na kuchařku z opačné strany stolu. V puse stále žvýkal zbytky rozinek, které vydrápal z tvarohové pokrývky koláče. Nohy měl doširoka rozkročené, aby rychle uhnul jak nalevo, tak napravo.
To však již nebylo nutné.
„Tak dost.“ Paní Cooperingová se s funěním a rukama, jimiž si podpírala bolavá záda, pomalu odšourala ke druhému stolu, na kterém pro změnu ležely plechy s teplými koláči, aby si prohlédla napáchané škody.
„Teď abych upekla nové,“ zašeptala a povzdechla si nad znehodnocenými výtvory. Aspoň se služebnictvo jednou dobře nají, když nic jiného, pomyslela si. A Breth také. Podívala se na nástěnné hodiny a povzdechla si podruhé. Neúprosně ukazovaly půl dvanácté. Už neměla dostatek času, aby upekla novou várku, a tak se odpolední sláva bude muset obejít bez koláčů, protože nyní nastal čas na přípravu oběda. Hosté by měli dorazit ve dvě hodiny, a když jí pan Baker včera nařídil, aby byl oběd na tuto dobu připravený, musel být připravený bez sebemenšího zpoždění.
„Jestli se zpozdíte třeba jen o minutu, tak na minutu poletíte!“ pohrozil jí.
Paní Cooperingová se natáhla pro velký talíř.
„Tak pečte! Pečte! Od toho jste placená!“ řekl ostře Freddie a klidným krokem se odploužil z kuchyně, přitom ale stačil z jiného plechu ukrást pět sušenek, po kterých zůstaly mastné fleky.
Paní Cooperingová začala koláče skládat na talíř, většinu zakryla ubrouskem, ale dva vložila do psí misky a tu zanesla Brethovi, jehož měla schovaného v malé komůrce, kam kromě ní a Fanny s Holly nikdo nenahlédl.
„Tu máš, Brethe, pochutnej si,“ pohladila velkého psa s černou srstí s modrými odlesky po hlavě a ten se do koláčů hltavě zakousl.
Pokračování příště…
