Článek
Valérie Perrinová, francouzská spisovatelka, velká to literární hvězda, byla jedním z mých čtenářských „dluhů“. Už jsem to tu psala vícekrát, ale i tohle je případ, kdy jsem chytla knížku do ruky, v tomto případě to byl román Vyměnit vodu květinám (2021, Jota), knižní stálice v knihkupectvích, a napadlo mě, že bych si ji mohla přečíst, protože by to mohlo být dobré. Možná dokonce hodně dobré.
Jenže roky se ztrácely jeden za druhým a mně se z mysli vytratila i tato francouzská autorka a její bestseller.
Naštěstí se ke mně nedávno „květinový“ román, jehož hrdinka vykonává netradiční profesi, vrátil. Ťukl mě do očí. (Dojde na něj řada i tady.) Když letos v letních měsících brněnské nakladatelství Jota vydalo Tetu, zatím poslední románový počin Perrinové, rozhodla jsem se začít s její tvorbou od konce. Od nejrozsáhlejšího „špalku“, jenž slibuje zajímavý detektivní příběh.
A tento slib splní.
Když úspěšná filmová režisérka Agnès dostane zprávu, že zemřela její teta Colette, přijde jí to jako dokonalý nesmysl. Colette zemřela před třemi lety. Nebo ne? A pokud opravdu ne, kdo leží v jejím hrobě? Agnès se vydává do jejího domu a vesnice, kde žila po celý svůj život, aby zjistila, co se stalo. Zároveň aby se vyrovnala s vlastními životními nezdary a bolestmi, které ji odvedly od její milované práce a vehnaly ji do sklíčenosti a kariérní i životní nejistoty.
K nastínění děje tyto řádky postačí, myslím. Víc vyzrazovat by byla škoda a újma na vás, čtenářích.
V půvabné, opět květinové obálce vyladěné do teplých pastelových barev se však neskrývá půvabný příběh. Jak jsem napsala výše, je to detektivka. Taky sociální tematika. I psychologie. Defiluje tu báječný přehršel postav, každá s životním či rodinným traumatem nebo tajemstvím ukrytým na dně zkoušené duše. Své dusivé osudy prožívají ve dvou jako DNA spletených liniích. V současné Agnès naslouchá tetinu hlasu na kazetách, které pro ni nahrála a na kterých vůbec poprvé odhaluje svůj život, a minulé, kdy sledujeme Colettinu životní cestu od dětství po smrt.
Rozhodně to není jednoduché čtení na nedělní odpoledne při kávě a sušenkách, kdy si u četby toužíte odpočinout. Odpočinek vám Perrinová nedovolí. Píše krásně, duchaplně, bez studu, ale není to sladkost. Spíš hořkost života, jeho odvrácená strana. Quasimodo v těle Krasoně. Teta je hutný román. Nutí čtenáře, aby četl stále dál a odhaloval další cestu, na niž příběh odbočí, další zádrhel, další zápletku. Zároveň aby se procvičoval v pomalém a trpělivém čtení, v soustředění a pozornosti, v pevnosti paměti. Teta vyžaduje váš čas a celou vaši mysl.
Všechno je dobře.
Ač pro některé čtenáře špatně. Je to právě vrstevnatost příběhu, tematická rozvětvenost, provázané postavy a skoky a návraty v čase, co se u čtenářů od vydání románu potkává s váhavými pocity. Pro některé je Teta příliš dusivá, pro jiné příliš komplikovaná, pro jiné příliš překombinovaná.
Nedávno jsem to psala v recenzi na Neznámou z portrétu a svá slova v tomto případě ráda zopakuji – spisovatelé by to nám, čtenářům, neměli ulehčovat. Potřebujeme cepovat. Potřebujeme přísnost. Náš digitálně poškozený mozek, jenž dennodenně „zaměstnáváme“ bezduchým skrolováním sociálních sítí, to potřebuje, protože toho čím dál méně zvládá. A to je možná jedním z důvodů, proč se Tetě dostává tolik ostychu. I tady platí – vina neleží na straně spisovatele, nýbrž čtenáře. Buďme za Tetu rádi. Valérie Perrinová je příkladem čtení, které je důležité si občas nadávkovat.
Jak jsem se stále víc pročítala k závěru, v duchu jsem si říkala, co ještě přijde, ještě se musí něco stát, něco se musí přihodit. Takto by to bylo „prosté“.
A ono se to stalo! Ale neřeknu co. Na to musíte přijít sami.
Náročné čtením všem!
Perrinová, Valérie: Teta, Jota, vyd. 1., 2025
