Článek
Kapitola dvacátá druhá
Od toho večera, kdy Gerald Hope nahlas promluvil o své ztracené rodině, se mu nesmírně ulevilo. Za celých pět let se nenašel nikdo, kdo by mu chtěl naslouchat, podobně jako Charlesovi, ale z jiných důvodů. Matka jeho ženy, paní Willová, mu nehodu dávala od začátku za vinu, na pohřbu s ním nepromluvila ani slovo (a nebylo to jen tím, že bez ustání plakala a tiskla si kapesník ke rtům) a odmítala se s ním sejít a vyslechnout si ho, zbavit ho aspoň části výčitek, jež mu křičely v hlavě jako sirény. „Neste, co jste si naložil,“ pověděla mu, když za ní týden od pohřbu přijel, aby na něj jednou jedinkrát nepřátelsky pohlédla a nechala před ním zabouchnout dveře. To, že se mu ulevilo, poznal už ve chvíli, kdy uléhal do postele s nesmírnou únavou, jež ho obemkla a rychle uvedla do nepřerušeného spánku. Poznal to i ráno, kdy se probral s jasným pohledem, odpočatý, posílený na nový den. Závaží, jež ho zatěžovalo pět let, konečně odpadlo.
Okamžik dokonalého porozumění a vzájemného svěření pomohl i Charlesovi. Od matčiny smrti v sobě nebezpečně dusil a střádal výbušnou směs pocitů, žal, bolest, bezmoc, vyděšení, hlubokou vinu, s nimi se nerval, nenechal je plně projevit a tím se s nimi jednou pro vždy vypořádat, uložil je hluboko v sobě a občas je nechal vybuchnout, ale to nestačilo. Potřeboval se svěřit, potřeboval porozumění, potřeboval naslouchající ucho i rameno na vyplakání. A to konečně dostal a tím se vysvlékl z pocitu provinění, jenž ho tížil tři dlouhé roky. Byl rád, že mohl s Geraldem Hopem zavzpomínat na svou matku, oživit si její obraz v paměti, přestože ten pečlivě uchovával a oprašoval pravidelným dennodenním vzpomínáním. A bude to dělat dál, ale s pocitem nevinnosti.
Jestli Gerald Hope doufal, že je nečekaným příchodům – nemyslel tím hosty, ti byli jedině vítaní – do jeho penzionu konec, pak zjistil, že se mýlil. Dva týdny po příchodu Caroliny Fennorové, jenž se ukázal jako šťastný a s přibývajícími hosty i vhodný, a Heleny, k níž přibyly ještě dvě pokojské, jež Gerald Hope vybral pro jistotu sám, se v penzionu objevila další nová tvář – i když to tak úplně neplatilo –, již by nikdo, opravdu nikdo nečekal.
„Někoho jsem vám přivedl!“ hlásil Charles ve zvlášť chladné zimní dopoledne, kdy byl Geraldem Hopem pověřen zamést chodník, jak jinak, jelikož sníh pršel z nebe od pozdního večera, a mířil do kuchyně, kde seděl Gerald Hope s Margaret, zatímco Carolina Fennorová připravovala oběd („Připravujete něco dobrého?“ vyzvídal Gerald Hope. – „Jak se můžete zase tak hloupě ptát! Já vařím jen samé skvělé věci!“ zpražila ho Carolina Fennorová a vařečku zabořila do husté, krémové polévky s takovou vervou, až jí kousek vyšplíchl na čistou zástěru.).
„I ty? A koho?“ volal Gerald Hope. Jenom ať to není další bezdomovkyně nebo svobodná matka, zaprosil v duchu a hlubokým dýcháním se snažil připravit na vše.
„Mě!“ pronesl chlapec, jenž vykoukl za Charlesovými zády. Byl otrhaný a ušmudlaný, podobně jako Charles, když poprvé vstoupil do penzionu, jednu nohavici měl kratší než tu druhou, ale obě se třepily, na hrubé košili s dírami měl oblečenou slušně vypadající vestičku. A jeho černé oči s hustými řasami byly veselejší, uličnické a pečlivě vykrojené rty se nebály úsměvu.
Gerald Hope se na něj podezíravě podíval, přimhouřil oči a natočil hlavu k pravému rameni. „Tebe znám!“ zvolal, i když zatím nevěděl odkud, jen ho hlodalo jakési tušení, že chlapce s odstátýma ušima už kdesi viděl. Usilovně se soustředil a přemýšlel, až se mu najednou oči rozšířily poznáním. „Ty jsi ten zloděj!“ ukázal na něj prstem. „Ten, co tu pobíhá po ulicích, a krade, co může!“
„I co nemůžu! Jsem totiž moc šikovný!“ pochválil se a bouchl se pěstí do hrudi.
„Tím se nechlub, chlapče,“ zabrzdil jeho samochválu Gerald Hope a zalitoval, že se nevyjádřil přesně. Ve své prosbě totiž vynechal bezdomovce mužského pohlaví a zloděje.
„Nejsem chlapec. Jsem Joe Ridley!“
„To je užitečné vědět.“
Margaret znenadání prudce vstala. „To ty jsi mi ukradl můj kufr?“ ukázala na Joea Ridleyho prstem.
„Já?“ ukázal na sebe. „Ne,“ zavrtěl hlavou.
Charles se k němu natočil. „Ale ano, byl jsi to ty,“ souhlasil a očima sjel na svou bývalou vestičku. Divil se, že mu to nedošlo už před chvílí, kdy ho Joe Ridley míjel, přičemž si cosi pozvukoval, protože se mu zrovna podařilo ukořistit zbytek okousaného kuřete a on maso nejedl celý měsíc.
„Co tak koukáš?“ křikl na něj Joe Ridley, poněvadž mu neuniklo, že si vysloužil čísi pozornost. „Chtěl bys taky maso? Promiň, není ho dost pro všechny,“ utrhl drobeček masa, a tím uzavřel celou záležitost.
Charles ho zastavil. „Chtěl bys práci?“
„Já? Práci?“ zachechtal se. „Já práci mám! Ale co nemám, je jídlo!“ odhodil okousanou kost. „To bych chtěl!“
„Tak pojď,“ kývl hlavou Charles a raději nemyslel na to, co si o chlapci bude myslet Gerald Hope.
„Jej,“ hlesl Joe Ridley, když poznal, že předstírat, že neví, o čem mluví, je zbytečné. Sice toho už nakradl hodně a lidi, jimž něco odcizil, si raději nepamatoval a pevně věřil, že si ani oni nezapamatují jeho, ale nyní poprvé narazil.
„Kde je?“ chtěla vědět Margaret.
Joe Ridley pokrčil rameny. „Pryč,“ přiznal. „Dostal jsem za něj ale dobře zaplaceno!“ pověděl pyšně.
Charles do něj šťouchl, aby mu naznačil, že takové chlubení není vhodné.
„Tak to bys mi ty peníze měl dát,“ navrhla Margaret.
„Už je nemám.“
„Že mě to nepřekvapuje!“
„Mě taky ne,“ řekl Joe Ridley pobaveně.
Gerald Hope si povzdechl. „Skvěle, tak Margaret mi přivede nejdřív bezdomovkyni, potom svobodnou matku a ty sem přitáhneš zloděje. Kdo nám ještě chybí?“ otázal se, aniž by čekal, že mu Charles nebo Margaret odpoví.
„Prostitutka,“ odpověděla pohotově Carolina Fennorová.
„Děkuju vám, to by mě nenapadlo.“
„Nějakou vám seženu, to nebude problém!“ nabídl se bryskně Joe Ridley.
„Nikam!“ zarazil ho Gerald Hope. „Tohle není… Tohle je počestný penzion, rozumíš?“
„Jen jsem chtěl pomoct!“ zvedl ruce v omluvném gestu.
„To pořád můžeš,“ připomněl mu Charles nabídku práce v penzionu, již mu při cestě do kuchyně vylíčil.
Joe Ridley zdvihl oči ke stropu. Představil si postel s polštářem a dekou, na teplé a pravidelné jídlo, na stálé teplo. „Když si mě tu necháte, tak vám slíbím, že se pokusím nic neukrást,“ řekl Joe Ridley a nenechavé ruce, dosud mastné od kuřete, si spojil za zády.
Gerald Hope nevypadal, že by jeho slova ocenil. „Tak ty se pokusíš… Hm, to je neodolatelná nabídka.“
„Taky si to myslím.“
Gerald Hope protočil oči. „Vážně páchám dobré skutky.“
Pokračování ve čtvrtek 6. 11.
