Článek
Kapitola dvacátá třetí
Obrázek, který účetní knihy Geraldu Hopeovi nabídly, se stal ještě krásnějším než ty předešlé. Právě vytrvalá šeptanda, jež se společností šířila jako šťavnatá kleveta, přivedla jedno odpoledne do penzionu i někoho, kdo by o něj ještě před časem nezavadil ani pohledem, natož aby se v něm ubytoval na déle než pouhou minutu či ho něco natolik nesmyslného vůbec napadlo. Avšak paní Mallbecková o něm všude, kam vstoupila, trousila jednu pochvalu za druhou, a to nešlo pominout, a navíc dotyčný potřeboval místo, kde jeho ani jeho doprovod, jenž se k němu měl později připojit, nikdo nezná, a k tomuto účelu se penzion Naděje zdál dostatečně vhodný.
„Slyšel jsem o vás jen samou chválu,“ poznamenal nepřesvědčivě nový host při vstupu. Kriticky hodnotil vše, co mu zatím padlo do oka, a rozhodně tím nebyl okouzlen jako paní Mallbecková. Byl pouze docela spokojen, ačkoli dobře vytušil, že jeho potřeby by tento penzion nemohl uspokojit na delší čas, ale tu krátkou dobu, již tu hodlal strávit, to snad bude stačit.
„To jsem rád,“ opáčil Gerald Hope a nabádal se k opatrnosti. Muž s nakrčeným nosem a ostražitýma, tvrdýma očima se mu nezamlouval, ale nemohl si dovolit někoho odmítnout jen proto, že na něj neudělal dobrý první dojem.
„To buďte, nebude to trvat věčně,“ poznamenal host. „Potřebuju dva pokoje. Nejlépe na stejném patře a co nejdál od sebe.“
Geralda Hopea hostův požadavek zarazil, ale nedal to najevo. „Máme volných dokonce pět pokojů,“ prohlásil místo toho.
„Volnými pokoji se nikdy nechlubte,“ zpražil ho muž, nervózně se ohlédl ke vchodu a prsty netrpělivě zaťukal o pult.
„Dám vám pokoj číslo pět a pokoj číslo deset. Jsou na stejném patře, ale daleko od sebe. Mezi nimi leží čtyři pokoje.“
„To by mě nenapadlo,“ podotkl muž sarkasticky.
Gerald Hope se nenechal vyvést z míry. „Bude vám to vyhovovat?“
„Může být.“
Gerald Hope hostovi rychle podal knihu hostů a kývnul na Joea Ridleyho, aby muži odnesl zavazadla.
Když Joe Ridley při sbírání zavazadel spatřil, kterak novému hostovi z kapsy u vesty vyzývavě trčí zlatý řetízek od hodinek, blýsklo mu v očích.
Gerald Hope to zaznamenal a s pozdviženým obočím, což bylo jasné varování, se na Joea Ridlehyo podíval, a to stačilo. Ten potřásl rameny, aby naznačil, že je to škoda, do každé ruky uchopil jedno zavazadlo a hodinky ho přestaly zajímat.
„Příjemný pobyt, pane,“ popřál Gerald Hope a natočil k sobě knihu se schnoucím podpisem.
Muž se podepsal jako James Mormont.
„Máme plno, zrovna jsem obsadil poslední volné pokoje,“ zahlásil Gerald Hope v kuchyni a všichni do jednoho zatleskali. Skoro nevěřil, že se mu podařilo – ano, s výraznou pomocí Charlese, tu mu nemohl odepřít – penzion opět zabydlet od prvního až do druhého patra. Všech dvacet pokojů. Když asi půl hodiny po panu Mormontovi přišla mladá dáma a za ní se seřadili čtyři hosté, přičemž jednoho musel pro plnou obsazenost odmítnout, měl chuť zamnout si ruce. Bylo to krásně neuvěřitelné a skýtalo to světlou budoucnost.
„Děkuji, děkuji,“ klidnil tleskající Gerald Hope s úsměvem, poněvadž si kvůli pozornosti, kterou svým prohlášením vyvolal, připadal nesvůj. „Je to i vaše zásluha,“ řekl a rozhodil ruce, aby všechny obsáhl.
„No to bych prosila!“ zvolala Carolina Fennorová.
„O vás nikdo nepochybuje, paní Fennorová.“
„Teď. Ale vy,“ přiblížila se ke Geraldu Hopeovi a zabodla do něj ukazovák, „jste ze začátku pochyboval,“ připomněla mu.
„Ano,“ nezapíral, „ale stačilo, abyste upekla svoje lahodné koláče, a bylo po pochybnostech. Zmýlil jsem se, drahá paní Fennorová,“ vzal její ruku do své a políbil ji. „Ale svůj omyl jsem napravil.“
Carolina Fennorová nečekanou upřímností a něžností strnula, zjihla a po staré tváři se jí rozlila mladická červeň. Vyprostila svou ruku. „No, no, pane Hope,“ na oko ho kárala. „Že by na vás zapůsobila moje slova o mém svobodném stavu?“
Geral Hope se zasmál a spolu s ním i zbytek kuchyně.
Pokračování ve čtvrtek 13. 11.
