Článek
„Jak jste na tom s obědem, paní Cooperingová?“ Paní Bakerová do kuchyně příliš často nezavítala a služebnictvo za to bylo jedině rádo. Avšak dnes měla hostit důležité muže, kteří mohli z jejího manžela udělat někoho stejně významného, takže bylo nutné, aby se přemohla a dohlédla na přípravy.
„Je hotový, madam,“ řekla paní Cooperingová a naposledy zamíchala omáčkou, kterou schovala pod poklici, aby nevychladla dřív, než to bude nutné.
Hodiny oznamovaly půl druhé.
„A co odpolední pohoštění?“ Paní Bakerová chodila od jednoho hrnce k druhému, nahlížela pod pokličky, čichala vůni upečeného masa a dušené ryby a omáčky a poté svou pozornost přesunula na sladkosti vyskládané na stolech.
„Kde jsou koláče, paní Cooperingová?“ zeptala se, když je mezi kopci dortů a želé a řekami šlehaček a punče nezaznamenala.
„Hm, madam, promiňte, ale koláče… koláče nejsou,“ zajíkala se paní Cooperingová a klopila oči.
„Nejsou?“ obrátila se na ni paní Bakerová. „Jak nejsou? Co tím myslíte? Nařídila jsem vám, abyste upekla koláče s rozinkami, jelikož pan Goodham je zbožňuje a zbožňuje i pana Bakera. Ale jestli se tu panu Goodhamovi nedostane té nejlepší péče, je možné, že své zbožňování přenese na někoho jiného, a to bychom rozhodně nechtěli, že ne?“ propalovala paní Cooperingovou zlostným pohledem a stála u ní tak blízko, až jí do jejího obličeje rvala svůj kulatý a neštovicemi zohyzděný obličej s příliš širokým nosem, hrbolatou bradou a ospalýma očima.
„Ne, madam,“ hlesla jen paní Cooperingová a opět sklopila oči. Fanny s Holly stojící jí po boku se k ní přidaly.
„Tak jak mi to vysvětlíte?“ dožadovala se odpovědi paní Bakerová a od paní Cooperingové poodstoupila.
„Ano, jak to mamá vysvětlíte?“ přidal se Freddie, jenž potichu proklouzl do kuchyně, kam ho přivábil matčin zvýšený hlas. Žádné divadlo, které se v domě odehrálo, se nemohlo obejít bez jeho divácké účasti.
„Freddie, co tu děláš? Kde je slečna Brownová?“ otázala se ho matka a zahleděla se do chodby, jestli ta neschopná slečna Brownová nepřisupí.
„Papá si ji zavolal do pracovny,“ odpověděl Freddie. „Už před půl hodinou,“ dodal a matky si dál nevšímal.
Paní Bakerová si udržela svůj přísný výraz, ačkoli kvůli tomu musela vynaložit obrovské úsilí. Opět se obrátila k paní Cooperingové a naklonila hlavu k rameni. „Tak co mi k tomu povíte, paní Cooperingová?“ Rozhodla se, že nyní nemá čas, aby se zabývala ničím jiným, jen těmi záležitostmi, které jsou momentálně nejdůležitější.
„Jen tolik, madam, že jsem koláče omylem spálila,“ řekla paní Cooperingová a neuniklo jí, jak se Freddie potěšeně culí. Kdyby paní Bakerové pověděla, že to byl její syn, kdo znemožnil jejich podávání, jistě by to dopadlo jako posledně a předposledně a ještě několikrát předtím, kdy přišla za paní Bakerovou, aby jí oznámila, že její syn snědl část dortu, který upekla pro pána k jeho narozeninám, spořádal většinu sušenek nebo si ukrojil kus masa k obědu.
„Vymýšlíte si, můj Freddie by něco takového neudělal! Jak se opovažujete z něčeho takového obviňovat mého syna?! Copak jste sprostý udavač?!“ utrhla se na ni paní Bakerová tehdy a nakázala jí, aby dort i sušenky upekla znovu a víc ji neobtěžovala.
„Spálila? Jak jste si dovolila je spálit?!“ supěla paní Bakerová, zavrávorala a sesula se na židli. „Nejen, že jste tím ohrozila manželovu budoucnost, ale ještě ke všemu jste mi přivodila mdloby. A to jsem se od rána cítila konečně dobře. Teď abych si šla opět lehnout. A to všechno kvůli vám a vaší neschopnosti!“ běsnila paní Bakerová a vůbec nevypadala jako někdo, komu je tak špatně, že by se odbelhal do postele. Na to měla příliš pevný hlas a příliš rudé tváře, i když ty mohlo zbarvit jen horko, nikoli krev, která se v paní domu vařila.
„Omlouvám se, madam,“ špitla paní Cooperingová.
„Omlouváte se? Omlouváte se? Vaše omluvy jsou mi k ničemu, stejně jako jste mi k ničemu i vy. Propouštím vás.“
„Ale madam!“ paní Cooperingová zvedla hlavu a v očích se jí objevila prosba.
„Dost! Už nic nechci slyšet! Od příštího měsíce máte výpověď. Ještě si vás tu ty poslední dva týdny nechám, musíte uznat, že je to ode mě velkorysé, ale je to jen díky tomu, že jste nám věrně a docela dobře sloužila, i když se musím přiznat, že jsem měla často dojem, že mi vaše strava škodí. Ale to nechme být.“ Paní Bakerová lehce pozvedla ruku. „Takže – doufám, že se již nic jiného nestane a že vše ostatní je připravené. Jinak bych vás musela vyhodit podruhé, a to už bych si moc rozmyslela, jestli bych vás tu ty dva poslední říjnové týdny nechala.“
Paní Bakerová těžkopádně vstala, aby dala najevo, jak je touto nečekanou svízelí, již musela řešit, vyčerpaná, ale pro jistotu se přidržovala opěradla židle.
„Ale možná, že když bude pan Goodham odcházet spokojený, a tudíž bude spokojený i pan Baker, budu v dobrém rozpoložení i já, a proto pouvažuju o tom, že bych vám dala ještě jednu šanci. Kde byste si ve svém věku hledala, místo, že?“ pronesla a cítila se nesmírně povzneseně nad tím, jak dokáže být ke druhým soucitná.
Paní Bakerová pomalu odcházela, když v tom se jí zazdálo, že něco zaslechla. Jakési zamručení nebo něco tomu podobného.
„Co to bylo?“ zastavila se.
Paní Cooperingová se napřímila a zatěkala očima. Fanny a Holly se po sobě vyděšeně podívaly.
„Co, madam? Nic jsem neslyšela.“
„Jste už stará, samozřejmě, že jste nic neslyšela!“ zahudrovala paní Bakerová, zaposlouchala se do křupajícího ticha, a když se ten zvuk, který si přisvojil její pozornost, neozval podruhé, pokrčila rameny a chtěla konečně tuto nechutně vytopenou místnost s těžkým vzduchem opustit.
Zvuk se ozval znovu.
„Tohle!“ řekla vítězoslavně a opět se zastavila. „Vy tu máte psa, paní Cooperingová?“ obrátila se na kuchařku.
Paní Cooperingová polkla. „Ne, madam.“
„Je tady pes, mamá!“ zahlásil Freddie, který mezitím šmejdil kuchyní a vtrhl i do malé komůrky.
Paní Bakerová k synovi hbitě přistoupila a spatřila velkého chlupáče ležícího na starém polštáři, který okamžitě zvedl hlavu a zíral jí do tváře tak smutnýma očima, že by to nejednoho člověka rozplakalo, aniž by ten musel být bůhvíjak útlocitný. To se však netýkalo paní Bakerové, které snad všechny city odumřely a srdce dávno ztvrdlo.
„Paní Cooperingová!“ zakřičela, jako kdyby jí přes nohy přelezla myš. „Co tu dělá to prašivé zvíře?! Jak jste si mohla dovolit ho sem přitáhnout?!“ nijak se nekrotila a hlas stále zvyšovala.
Paní Cooperingová se odlepila z místa a postavila se po bok své paní.
„Madam, Breth nemá nikoho. Je to sirotek.“
„Je to prašivý pes!“
„Není prašivý. Jednou jsem ho našla před zásobovacím vchodem, dala mu napít a on už se ode mě nechtěl hnout ani na krok,“ vysvětlovala horečně paní Cooperingová. „Nikomu nic neudělá a není ani nijak na obtíž,“ pokračovala ve vyjmenovávání jeho předností, třebaže věděla, že to nebude nic platné, i kdyby to byl ten nejposlušnější pes na světě, paní Bakerová v něm uvidí toho nejnehodnějšího.
Breth očima těkal ze své paničky na paní Bakerovou a na Freddieho, jehož si prohlížel nejdéle.
„Měla jste ho nechat, aby pošel na ulici!“ řekl Freddie.
„Vidíte, i můj syn ví, co jste měla v takové situaci udělat!“ Paní Bakerová byla v obličeji již tak rudá, až se paní Cooperingová začala obávat, aby jí tu doopravdy neomdlela a ona ji nemusela křísit, ačkoli by jí to bylo zatěžko.
„Je naprosto nepřípustné, aby v našem domě bylo zvíře! Natožpak v kuchyni! Jste kuchařka, to bych od vás nečekala! Na to, že bych si vás tu přece jen nechala, můžete zapomenout. Už to nepřipadá v úvahu. Jakmile dnešek skončí, skončíte tu i vy. Zítra ráno odejdete!“ nařídila paní Bakerová a zlostí jí cukaly koutky a chvěly se ruce. „A tenhle prašivec,“ ukázala prstem na Bretha, „půjde samozřejmě s vámi. Vlastně půjde hned teď. A můžete být ráda, že i vás nevyhodím na ulici už teď, tak jsem laskavá.“
Paní Cooperingová se nadechovala, aby něco podotkla, ale paní Bakerová ji zarazila.
„Ne, nic nechci slyšet. Způsobila jste mi takový otřes, že si musím jít lehnout, abych se do příchodu návštěvy aspoň trochu vzpamatovala.“
Paní Bakerová za hlasitého povzdechování konečně opravdu odcházela a občas zavrávorala, aby své situaci přidala na dramatičnosti, třebaže kolem sebe neměla nikoho, na koho by mohla tímto zapůsobit. Všem v kuchyni, včetně jejího syna, bylo její představení lhostejné.
„Vy jste mu dala naše koláče?“ otázal se Freddie, když jeho matka ve stavu nejvyššího rozčilení opustila kuchyni a mířila do své ložnice. Prstem zamířil na drobky na polštáři.
„Dala jsem mu ty koláče, které jste znehodnotil,“ opáčila paní Cooperingová.
„Ale to jsou naše koláče! Ne vaše! Měla jste je vyhodit! Ale místo toho jste vyhozená vy sama. To je ale zábava!“ tleskl Freddie a odcupital do matčina ranního salonu, kde hodlal rozmazat lepidlo po židlích u krbu.
Pokračování příště…
AKM
