Článek
Dobrá čtenářská zkušenost s biografickým románem Astrid Lindgrenová mě nalákala na Agathu Christie od téže autorky. A taky mě nalákala sama Agatha Christie, třebaže jsem o jejím životě četla vícekrát a zhlédla řadu televizních dokumentů. Přesto si člověk jednak může některé informace oživit a jednak může zjistit, jak na ni bude nahlížet další spisovatel, jak pojme její životní příběh, ať coby slavné spisovatelky nebo soukromé osoby.
A je to právě soukromý život, na který se Susan Lieder zaměřila především. Agathu poznáváme coby mladou studující dívenku, která miluje hru na piano i zpěv, ale ani na jedno nemá dostatečný talent či vhodnou povahu. A tak tápe, zkouší, hledá směr, jímž by se ve svém životě vydala. Až najde psaní. Nebo si psaní našlo ji? Následuje nesnadné „pátrání“ po manželovi, objevení naprosto nevhodného Archieho, jejich opakované scházení a rozcházení, zásnuby i jejich rušení, válka, svatba, rozvod, cesta do Bagdádu. Konec. Agatha je tu vylíčena jako žena milující (svého nezvedeného manžela a dceru Rosalind a později druhého manžela) a milovaná (svou úžasnou matkou a dcerou a druhým manželem), mající své strachy a pochybnosti a úzkosti, protože, i jako už světoznámá spisovatelka, byla „jen“ člověk. Zároveň je vyobrazena jako odvážná žena, jež se nebála zcela sama odcestovat do daleké, neznámé země, nestrachující se pouštět do nových věcí a schopná sama se uživit tím, co ji bavilo a činilo šťastnou. Ač třeba psaní o Poirotovi nebylo vždy snadné, myšlenky někdy drhly jako nepromazaný stroj. Ale to bývaly přechodné fáze, které vždy pominuly.
Je to odpočinkové, splavné čtení s respektem ke spisovatelce, jejíž knížek se prodalo nejvíc hned po Bibli a Williamu Shakespearovi.
Ve čtenářských komentářích, které jsem si jako obvykle procházela, se objevila výtka, proč Susane Lieder napsala jen o okrajovém životě Agathy a nezmapovala ho celý. Proč tam chybí její druhý manžel nebo její cesta kolem světa. Taky její zmizení, asi největší otazník v jejím životě.
Jenže jako spisovatelka měla Lieder právo vybrat si, jak životní příběh Agathy Christie uchopí. A vybrala si, jak si vybrala. Když si bude chtít čtenář přečíst víc, nasát více Agathy Christie, může si vybrat z mnoha jiných knížek a televizních dokumentů. Doporučila bych kupříkladu biografii Agatha Christie: Tajuplná žena z inteligentního pera Lucy Worsleyové, kterou mám stále nachystanou na své knižní kupičce. Stejně jako Agatha Christie: Dokončený portrét od Andrewa Normana a Agatha Christie: Životopis od Janet Morgan. A řadu beletristických děl, kde je však třeba počítat s autorskou licencí.
Ale měla bych otázku pro překladatelku: Proč detektivku Vražda Rogera Ackroyda přeložila jako Alibi? To jsem nepochopila. Jak se můžete dočíst na stránkách Agatha.cz, pod tímto názvem byl román uveden coby divadelní zpracování od britského dramatika Michaela Mortona, které mělo premiéru v Londýně roku 1928. Anebo průlomovou detektivku takto pojmenovala přímo Susane Lieder a v redakci se rozhodli název zachovat. Susane Lieder je totiž Němka a pod názvem Alibi detektivka v Německu kdysi vycházela.
A poslední poznámka. V doslovu, v němž autorka uvádí, odkud čerpala informace, cituje známý výrok Agathy Christie, u kterého bylo opakovaně prokázáno, že ho nikdy neřekla. Mohla ho připomenout, ale zároveň dodat, že nepochází z jejích úst.
Dozvěděla jsem se něco nového? Nedozvěděla. Avšak Agatha Christie pro mě představuje ženu, o jejímž životě si ráda přečtu kdykoliv. Ať jejími vlastními slovy nebo cizími.
Lieder, Susan: Agatha Christie, Metafora, vyd. 1., 2025
