Článek
Životy spisovatelů vždy čtu se zaujetím, jsou mým celoživotním zájmem, protože pro člověka, který sám píše, mohou být inspirativní a podnětné. Ať se to týká samotné tvorby, rituálů či záležitostí týkajících se nabízení rukopisů a jejich vydávání. Taky téměř dennodenního vnitřního boje, jenž není navenek patrný, nýbrž hluboko prožívaný, intenzivní, leckdy téměř oslabující, boj se strachem, jenž téměř nikdy nepřichází o svůj hlas, s pochybnostmi, které jdou vždy v jeho závěsu, a vrtkavým sebevědomím, budovaným kousek po kousku. Nebo, a ani to není zanedbatelná hodnota, minimálně poslouží k rozšíření znalostí, na čemž bychom měli pracovat neustále, po celý život. Udržovat naši „myslitelnu“ v chodu.
Jsou spisovatelé, o kterých se píše více, o jiných méně.
Švédská spisovatelka dětské literatury Astrid Lindgrenová spadá do druhé kategorie. O jejím osobním životě se toho příliš nevědělo, troufám si tvrdit, protože ona sama toho o sobě mnoho neprozradila. Uchovávala si své soukromí a z podstaty své osobnosti byla uzavřenější, neměla potřebu „ženského rozebírání a svěřování“, netropila skandály, ačkoliv se o jeden svým způsobem skandál v mládí postarala, nežila rozmařile, nedávala na odiv svou slávu, k níž se propsala.
O to víc mě přitáhl životopisný román z nakladatelství Metafora, jenž vyšel v první polovině loňského roku.
S životopisnými romány se to má stejně jako s těmi historickými. Mohou být skvělým
a bohatým zdrojem informací, jakkoliv je podstatné, aby čtenář pamatoval na skutečnost, že se jedná o román, nikoliv faktografickou literaturu, a je třeba počítat s autorskou licencí, ohnutím skutečnosti nebo čistou fantazií, která je pravidelným pomocníkem každého spisovatele. Doslovy proto nikdy nevynechávám, jelikož mě zajímá, co si autor vypůjčil z reality a čím si vypomohl, co si přimyslel, z čeho vycházel. Tato douška nechybí ani tady, ale radím přečíst si ji až po samotném příběhu, aby se čtenář nepřipravil o překvapení a objevoval Astridin život postupně.
Román s lakonickým názvem Astrid Lindgrenová od německé spisovatelky Susanne Lieder nám přibližuje její život od doby, kdy již byla svobodnou matkou, až do chvíle, kdy jí zemřel manžel, ale ona musela žít dál. Už jako známá a vlivná spisovatelka. Můžeme se dočíst o její rodině a sourozencích, kteří se mihnou v několika kapitolách, nakoukneme do jejího manželství, ale především se dočteme, kterak si Astrid po celý svůj život uchovávala svoji dětskou duši, jakou lásku chovala nejen ke svým dvěma dětem, synovi a dceři, ale dětem obecně, o její neokázalosti a píli. I jak ji její vlastní radostné dětství a místo, odkud pocházela, inspirovali. Zajímavá byla i drobnost, s jakou lehkostí, snadností a hravostí vymýšlela a psala své příběhy.
V komentářích čtenářů jsem se dočetla, že někteří měli problém se strohým, stručným stylem, jímž je kniha napsána nebo že některé pasáže byly příliš zkratkovité, že by jim slušelo víc řádků. Uvažovala jsem o těchto názorech a dobrala se k závěru, že bychom to mohli vnímat tak, že styl románu svým způsobem ladí s Astridinou povahou. Neokázalou. Nepovídavou. Introvertní. Přitom vřelou a laskavou, se smyslem pro humor.
Jestli chcete poznat osobní stránky autorky Pipi Dlouhé punčochy nebo Ronji a Dětí
z Bullerbynu, začtěte se.
A jestli chcete poznat její názory, myšlenky, vnitřní pohnutí, ponořte se do jejích Válečných deníků, o nichž je tu krátká zmínka. Tam vystupuje Astrid sama za sebe. Astrid vlastními slovy. Ne cizími.
Lieder, Susanne: Astrid Lindgrenová, Metafora, vyd. 1., 2024
