Článek
Kapitola dvacátá prvá
Gerald Hope se hrbil na stoličce u klavíru a tiše brnkal do kláves smutnou skladbu, již nezahrál od příchodu prvního hosta. Nejen proto, že na to neměl čas, ale ani myšlenky, což bylo podstatnější. S hosty měl spoustu práce a dělo se toho tolik, že najednou zapomínal, že by měl přece truchlit, podléhat sebelítosti a nechat se stravovat smutkem, otravovat si jím každý den, jenž by mu mohl přinést potěšení, jen kdyby mu dal šanci. Ovšem odjezd skvěle naladěných a stále do sebe zakoukaných manželů Mallbeckových („Zase přijedeme, nemějte strach!“ ubezpečovala paní Mallbecková.) a příchod Heleny a její dcery Geralda Hopea vrátily do doby, kdy i on byl ženatý a otec a kdy si myslel – na rozdíl od jiných mužů –, že to bude navždy. Vzpomínkami se lehce přenesl do bývalého světa, v němž bylo všechno v pořádku, do bývalého života, jenž si vychutnával a po kterém cítil neukojitelný hlad.
Hodiny odbily jedenáctou a v penzionu zřejmě všichni spali nebo se o to pokoušeli, jak se dalo soudit podle všudypřítomného ticha, jež ho obklopovalo jako ochranná bublina. Díky vytržení vůbec nezaslechl šouravé kroky ani slabé, varovné vrznutí podlahy.
„K některým starým zvykům je lepší se nevracet,“ poradil mu Charles, jenž mu vyplul za zády.
Gerald Hope se tentokrát nelekl. Zůstal klidně sedět a prsty nechal vykonávat naučené pohyby. „Víš, proč mám tu skladbu rád?“ zašeptal.
Charles zavrtěl hlavou a posadil se na volný okraj stoličky.
„Hrávala ji moje žena. Bylo to to první, co jsem od ní slyšel, než jsem se s ní seznámil. Jedno brzké ráno jsem procházel kolem domu, ve kterém bydlela. Byla to doba, kdy jsem se procházel často a dlouho, třeba i celý den, protože jsem se musel rozloučit s někým, kdo mi byl hodně blízký, a na vzduchu a otevřeném prostoru jsem se s tím lépe vyrovnával než doma, kde jsem si mezi čtyřmi stěnami připadal uvězněný. V přízemí v salonku bylo otevřené okno a do ulice doléhal jemný zvuk klavíru.“ Gerald Hope zavřel oči a trochu zaklonil hlavu, představoval si, kterak jako o mnoho mladší muž, ale ne o mnoho veselejší stál u cizího okna a naslouchal melodii, jež vyjadřovala jeho ztrátu, nechával ji, aby se mu vlévala do bolavého srdce. „Byl nesmírně dojemný a smutný a mně vyhrkly slzy do očí, nemohl jsem je zastavit,“ pokračoval o něco tišeji, jako kdyby nechtěl tichou vzpomínku přehlušit hlasitostí slov. „Opatrně jsem se k oknu přiblížil, nahlédl do něj a spatřil ji, svoji budoucí ženu. Byla krásná, jak jinak. Měla dlouhé světlé vlasy a zeleno-šedé oči, ale to jsem zjistil později. Tehdy jí umřela matka a ona tuhle skladbu hrála den co den a vzpomínala u toho na ni.“ Odmlčel se, otevřel oči a shlédl na své prsty. „A já dělám to samé.“
I Charles měl nyní na krajíčku. Tápal, netušil, co by měl Geraldu Hopeovi povědět, a proto neřekl nic. Místo toho se k němu přisunul blíž a položil svou malou ruku na jeho, stále se dotýkající kláves. Kdyby tak to samé udělal jeho otec, když ztratil matku, napadlo ho. Nemusel by nic povídat, stačilo by, kdyby byl s ním a pomáhal mu ztrátu překonat svým objetím, svou přítomností, jenže on se místo toho choval, jako kdyby žádnou ztrátu neutrpěl – což podle svého mínění neutrpěl –, a nechával Charlese truchlit v pokoji s cizí vychovatelkou, kterou najal měsíc po smrti své ženy („Tohle je paní Landová, bude tvoje nová vychovatelka,“ představil Charlesovi malou tučnou osobu s přísně staženými vlasy, až to vypadalo, že žádné vlasy nemá, a silnými brýlemi. – „Ale kde je slečna Madge?“ ptal se logicky Charles. – „Asi pryč, že? Byla na tebe málo přísná, ale tvoje matka se s ní odmítala rozloučit. No, ona toho byla ušetřena a mně to nečinilo žádný problém,“ dodal při odchodu).
„Jsi hodný kluk, Charlesi,“ šeptl Gerald Hope a přemáhal rodící se slzy.
„Kdy vaše paní umřela?“
Gerald Hope si promnul oči. „Před pěti lety. Bylo to v létě. K létu se smrt nehodí.“
„A měl jste i dceru, že?“ zeptal se Charles opatrně, když si vybavil šaty pro Margaret.
„Ano, měl,“ přitakal. „Jmenovala se Betty. Dnes by jí bylo tolik, co tobě. Ty šaty, co jsem věnoval Margaret, jsou po ní.“
Charles čekal na pokračování, Gerald Hope nepřestával hrát.
„Moje žena – jmenovala se Augusta – se jedno léto rozhodla, že odcestujeme k moři, abychom si odpočinuli,“ pustil se do vyprávění. „Sliboval jsem jí tento výlet od naší svatby. Jenže na to neustále nebyl čas. Pomáhal jsem svému tchánovi, který mě zasvěcoval do práce majitele penzionu, o čemž jsem nic nevěděl, a proto jsem se snažil všemu naučit. Dva roky po svatbě zemřel a já jsem to tady celé převzal. Nebylo to jednoduché, protože jsme měli stále obsazeno a hosté byli nároční. To si asi těžko představuješ, co?“ pousmál se. „Každý rok mi Augusta ten výlet připomínala a já ho každý rok odsouval na ten další. Jenže ten osudný rok řekla, že se pojede, ať bude hotel prázdný, nebo obsazený. Jenže já jsem opět neměl čas. Penzion byl plný a musel jsem odjezd dvakrát odložit, a když hrozilo, že to budu muset udělat potřetí, rozhodl jsem, že Augusta s Betty pojedou napřed a já za nimi později přijedu. Po cestě měly nehodu. Kočáru upadlo kolo, ten se převrhl, zřítil do jámy podél cesty a ony tu nehodu nepřežily,“ uzavřel své vyprávění. Naposledy ťukl do klávesy, ruce nechal viset ve vzduchu.
„Nesmíte si to vyčítat,“ pošeptal Charles. „Nemohl jste za to. Ta nehoda se mohla přihodit, i kdybyste s nimi byl,“ snažil se Geralda Hopea utěšit a pomoci mu zbavit se tíhy viny.
Gerald Hope se ušklíbl. To samé si opakoval každý den od momentu, kdy mu přišel dopis s oznámením o smrti jeho ženy a dcery, ale jednoduše se nedokázal ubránit provinilým, i když nesmyslným pocitům, že kdyby přece jen odjel s nimi, nemuselo se to stát, že by nehodě jeho přítomnost mohla zabránit. Nebo by se nehoda přihodila jinak. Tyhle a další myšlenky ho rozžíraly zevnitř jako spolknutý jed a odmítaly s tím přestat.
„Kdybych jel s nimi, třeba jsem mohl něco udělat. Nebo bych odešel s nimi,“ řekl a znovu se zabýval tím, čím se zabýval pět let a co nemohl vyřešit, protože tohle žádné řešení nemělo, nepotřebovalo, už se všechno stalo.
Charles si poposedl a ukazováčkem ostýchavě, bojácně šťouchl do jedné z kláves, ta se okamžitě ozvala.
„Moje maminka onemocněla asi tři dny po tom, co se mnou byla na procházce. Bylo pěkné odpoledne, svítilo sluníčko, pamatuju se na to, jenže potom se najednou zatáhlo a začalo pršet. Byli jsme docela daleko od domu a trvalo nám, než jsme se dostali zpátky. Oba jsme byli promoklí a promrzlí. Já jsem to odnesl jenom lehkou rýmou a kašlem, jenže moje maminka dostala zápal plic a už se neuzdravila.“ Bylo to vůbec poprvé, kdy Charles o své matce a její nemoci, za niž si den co den přikládal vinu, promluvil. S otcem na to nikdy nedošlo, i když si to přál, a nikoho jiného, s kým by si o tom mohl promluvit, nebo spíš s kým by si o tom chtěl promluvit, neměl. Ale příběh vyprávěný Geraldem Hopem ho pohnul, aby se konečně i on svěřil.
„Takže i ty si myslíš, že jsi za to mohl,“ pověděl Gerald Hope, když Charlese vyslechl.
Charles trhaně kývl.
„Ale nemůžeš, to víš.“
„Stejně jako to víte vy.“
„Ano, oba bychom se měli polepšit, nemyslíš?“ jemně do Charlese drcl rukou.
„Asi ano,“ Charles potáhl nosem a hřbetem ruky si otřel mokré oči.
„Myslím, že toho svěřování a lítosti bylo pro jeden večer až dost.“ Zaklapal klávesy. „Jdi spát, Charlesi. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, pane Hope.“
Než Charles seskočil ze stoličky, naklonil se k Geraldu Hopeovi a pevně a chvatně ho objal.
Pokračování ve čtvrtek 30. 10.
