Článek
Kapitola dvacátá
„Tak to vypadá, že si s Charlesem pletete penzion se sirotčincem,“ poznamenal mrzutě Gerald Hope, jakmile mu Margaret vysvětlila, kdo Helena je a co ji potkalo. Usadila ji v kuchyni, nejteplejší místnosti, aby se Helena i její dítě co nejdříve zahřáli. Carolina Fennorová uvařila horký šálek čaje, přiměla Helenu vypít ho, až si skoro spálila jazyk, a její dceři našla teplou, čistou deku, v níž si drobný uzlíček potěšeně vrněl.
„Kolik lidí pracuje u Masonových?“ ptal se Gerald Hope.
„To nevím,“ zkrabatila čelo Margaret. „Proč?“
„Abych věděl, kolik neplatících hostů ještě můžu očekávat,“ poznamenal.
„Prosím, pane Hope! Helena je moje přítelkyně,“ prosila Margaret, třebaže ji s Helenou přátelství nepojilo, ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že Helena potřebovala pomoct. Doufala, že by se pro ni našlo v penzionu místo. Zvlášť nyní, když jedni hosté odcházeli a po nich hnedle jiní přicházeli.
„Já mám taky přátele a nikdo z nich mi nepomohl,“ pronesl Gerald Hope.
„A jste si tedy jistý, že to jsou vaši přátelé?“ namítl logicky Charles.
Gerald Hope po něm loupl ostražitým pohledem a namířil na něj ukazovák. „Ty se snaž neudělat si ze mě nepřítele!“ varoval ho, ale nijak vážně.
Margaret na Geralda Hopea nepřestávala hledět a prosit ho. Už ne svými slovy, ale očima. A podle jeho tvrdého, odmítavého výrazu, jenž postupně měkl a roztával, se jí to dařilo.
Gerald Hope zavřel oči, povzdechl si a oči zase otevřel. „Má jediné štěstí, že potřebujeme další sílu,“ řekl rezignovaně a bylo jasné, že penzion právě získal novou pokojskou.
„Děkuji, pane Hope,“ poděkovala Margaret a skoro zavýskla.
Gerald Hope kývl hlavou a máchl rukou, aby nic neříkala.
Margaret přistoupila k Heleně. „Můžeš tu zůstat,“ pověděla jí radostně.
„Opravdu?“ zeptala se Helena ostražitě, bála se takovému štěstí uvěřit. Jakmile panu Masonovi oznámila, že čeká dítě, ten ji okamžitě a bez zaváhání propustil, nařídil jí, že musí odejít nejpozději následující den ráno.
„Ale pane! Nemůžete mě jen tak vyhnat!“ Helena ho úpěnlivě prosila, aby ji ještě nějaký čas, dokud to bude možné, nechal pracovat, ale pan Mason nehodlal nic takového připustit.
„Musíš odejít,“ zopakoval, z těch slov dýchal chlad.
„Ale kam půjdu?“
„To, že to nevím, já, nevadí. To, že to nevíš ty, je daleko horší,“ poznamenal stejně chladně. „Budeš si s tím ale muset poradit,“ dodal a pokrčil rameny, nebyla to jeho starost, pro něj celá záležitost skončila a bylo na čase započít novou.
Helena se po jistém váhání a s pocitem obřího studu nejprve vrátila domů k rodičům, do své rodné čtvrti, kde snad lidé nikdy nedýchali čerstvý vzduch a na svět kolem hleděli skrz hustou mlhu špíny a hniloby, jež nikdy neopadala. Z ní každý jen rád odešel, pokud mohl a měl takovou šanci, a nemínil se do ní nikdy vrátit, nýbrž zapomenout, že z takového místa, jakým čtvrť chudých byla, pochází. Snažila se najít si novou práci, ale bez doporučení a ve svém stavu, jenž na ní začínal být vidět a začínal ji omezovat, příliš šancí neměla, což brzy zjistila. Pomáhala tedy matce s praním a zašíváním oblečení pro ty šťastnější, ovšem peněz bylo méně, než kolik bylo potřeba, zato hladových krků s příchodem Heleny bylo víc, než si mohli její rodiče dovolit, proto měsíc po tom, co Helena přivedla na svět dceru, jí otec oznámil, že doma nemůže zůstat.
„Nemůžu tu zůstat? Ale otče, kam jinam mám jít? A teď, zrovna teď!“ zděšeně na něj zírala a ještě zděšeněji hleděla ven na padající sníh a postupující zimu.
„Je mi líto. Tví sourozenci jsou mnohem mladší a musíme se o ně zatím postarat. Nemůžou pracovat a my je musíme živit. Nemůžeme živit i tebe. Můžeš si za to sama,“ konstatoval, jako kdyby si Helena svůj úděl vybrala. Když nastoupila místo u Masonových, o panu Masonovi a jeho vztazích se služkami, které pravidelně a bez ostychu navazoval, nic netušila a matka ji před takovými jako on nevarovala, takže když se na ni poprvé usmál, usmála se taky, i když její úsměv byl opatrný, stydlivý, zato v tom jeho nebylo po ničem takovém ani náznaku. Po týdnu přešel pan Mason od úsměvu k prvnímu objetí a po dalším týdnu od objetí k tomu dalšímu, třebaže se Helena vzpouzela a pan Mason na ni musel uplatnit svůj šarm a své přesvědčovací schopnosti, které s přibývajícími léty a ubývající mladostí a pohledností piloval k dokonalosti, jelikož mu nic jiného než schopnost přesvědčivosti nezbývalo. A přestože jeho pozornost přijímala a potají ho navštěvovala v jeho pokoji, dělala to bez ochoty, pouze z nutnosti. Pan Mason byl její pán a ona věděla, co by odmítnutí znamenalo. I když to nakonec celé vzalo přesně ten špatný konec, jemuž se pokoušela vyhnout.
A tak se Helena i s čerstvě narozenou dcerou ocitla na ulici a netušila, co bude dělat. Její nečekané setkání s Margaret bylo jedině šťastné.
„I s dcerou?“ ujišťovala se Helena a shlédla na ni. Kdyby se jí musela vzdát, raději by odešla.
„Ano, i s dcerou,“ uklidnila ji Margaret a pohlédla na spící dítě. „Jak se jmenuje?“
„Diana,“ odpověděla Helena.
Margaret Dianu pohladila po hlavičce. Dítě zívlo a drobnou pusu nechalo mírně pootevřenou.
„Promiň, Maddie,“ řekla šeptavě Helena. „Promiň mi… tamto u Masonových.“
„Nic se nestalo,“ pronesla smířlivě Margaret.
Pokračování ve čtvrtek 23. 10.
