Článek
Kapitola devatenáctá
Jen co se Carolina Fennorová ubytovala v pokoji, jenž se jí zamlouval („To mě vážně těší,“ utrousil Gerald Hope sarkasticky, když své ubytování schválila, jako kdyby byla hostem, nikoli zaměstnancem, a mohla si vybírat podle libosti nebo momentální nálady) a dožadovala se přislíbené koupele, vyloupla se z ní docela sympaticky vyhlížející osoba, jež s pomocí řádné dávky vody a nejednoho mýdla a po důkladném drhnutí, po němž kůže nakrátko zrudla, ztratila svou odpudivost, jež byla pro pobyt na ulici praktická, ne tak pro práci v penzionu. Pod slupkou špíny byl skryt obličej obyčejné staré ženy, vypadala jako něčí babička, ale jistojistě ničí babičkou nebyla. Margaret jí vykartáčovala řídké šedivé vlasy, zatočila je do drobného drdůlku a pomohla zašněrovat ji do čistých šatů, jež našla ve skříni. Carolina Fennorová se zbavila i obřího čepce, jenž ji pleskal do hlavy jako sloní uši, a nahradila ho mnohem menším a rozhodně bílým čepečkem, pečlivě nažehleným. Když se po celé očistné proceduře podívala do zrcadla, skoro se v něm nepoznala, jako kdyby hleděla na cizí osobu. Chybějící zuby ji sice činily starší, ale na tom Caroline Fennorové v jejím věku nezáleželo, už dávno se nepokoušela vypadat mladší a krásnější. Jakmile zjistila, že krása jí spíš uškodí, než pomůže, česala se staromódně a nevzhledně, oblékala o jednu či dvě velikosti větší šaty, záměrně o sebe přestala pečlivě dbát, aby urychlila proces stárnutí a zošklivění, jenž ji nakonec vyhnal na ulici, kde už se o něj nemusela snažit, šlo to samo.
„I já pracovala u Masonových, ale utekla jsem,“ přiznala Margaret, když Caroline Fennorovou doupravila.
Carolina Fennorová si ji bádavě prohlédla. „Chápu,“ utrousila jen a na nic se neptala, poněvadž nemusela. Pouze Margaret poplácala po ruce, tímto dotykem bylo řečeno vše.
„No, dáme se do toho!“ zavelela rázně, naposledy pohlédla na svůj nově vyloupnutý zevnějšek a energicky se vydala do kuchyně, aby se pustila do práce se vší vervou a chutí, i když by to od ní možná nikdo – s výjimkou Margaret – nečekal. Když do ní prvně vkročila, změřila si ji znaleckým pohledem a kývla, že to může být.
„A teď všem upeču opravdu skvělé koláče. Ne ty, co jsi mi dala pod mostem,“ pověděla. O tři hodiny později už měkké světlé koláčky servírovala na ozdobný tác a se zadostiučiněním sledovala, kterak všem chutnají.
„Jste přijata natrvalo,“ prohodil Gerald Hope a sáhl po druhém koláčku, který neměl být posledním.
„Vy jste mě původně přijal jen na zkoušku?“ pozdvihla obočí.
Tohle se stalo před týdnem a během následujících dnů nová síla v kuchyni nijak nepolevila.
„Jdi na vzduch, abys mi tu neomdlela,“ doporučila Margaret Carolina Fennorová, když si všimla, jak se dívce nad horním rtem perlí knírek potu. Od rána jí pomáhala, sesypávala mouku a cukr a jedlou sodu, míchala a šlehala, rozbíjela vajíčka, vylévala těsto na plech, krájela zeleninu i brambory a ovoce, skoro se nezastavila. Odehnala ji proto od plotny, na níž v hrnci mlaskala hotová zeleninová polévka, již Margaret dochutila solí a zamíchala, a chladla omáčka k obědu.
Margaret kuchařku poslechla, stáhla si flekatou zástěru a vydala se před penzion, aby se nalokala mrazivého vzduchu a ochladila si horké, zrudlé tváře. Tam našla Charlese. Vůbec si jí nevšiml. Zametal kousek od penzionu a občas hlavu pozdvihl, aby se kolem sebe rozhlédl. Blonďatý pruh vlasů mu sklouzl do očí a on ho podle zvyku odfoukl stranou, nebo se o to spíš pokusil, a když neuspěl, shrábl si ho rukou.
„Zase zametáš?“ zavolala na něj.
Charles se po ní ohlédl a usmál se. „To je práce,“ odpovídal na její otázku, „kterou jakmile dokončíš, můžeš ji znovu začít,“ odvětil chytře.
Margaret se rozesmála a protáhla se, až to zalupalo. Stoupla si na špičky a ruce spojila nad hlavou, s hlavou obrácenou k míjejícím lidem. Někteří si jí nevšímali vůbec, jiní ji pozdravili lehkým pokývnutím. Vtom v davu spatřila povědomou hlavu s blonďatými, nebo zrzavými vlasy, těžko říct. Stoupla si ještě víc na špičky a natahovala krk, aby lépe viděla. Nebyla si jistá, jestli dívka s dítětem v náručí prodírající se davem je opravdu Helena, přesto na ni zkusila zavolat: „Heleno!“
Charles přestal zametat. „Co se děje?“ adresoval Margaret otázku, ale ta se stále vytahovala na špičky a hleděla do hustého chumlu lidí.
A protože se dívka za zavoláním nejen otočila, ale jakmile spatřila Margaret, dala se na útěk, Margaret si mohla být jistá, že to Helena opravdu je. Taky se rozeběhla, a poněvadž neutíkala s dítětem v náručí ani ničím jiným, co by ji zpomalovalo, bylo zřejmé, že Helenu co nevidět dostihne.
„Co chceš?“ zavrčela na ni Helena, když ji Margaret předehnala, a přitiskla si dítě, které se rozbrečelo, k hrudi.
„Jsi v pořádku, Heleno?“ strachovala se Margaret a očima těkala z Heleny na dítě.
„Co myslíš?“ pokračovala nepříjemným tónem Helena.
„Mohla bych ti pomoct?“ nabídla se Margaret.
„Nestarej se!“ utrhla se na ni a pokoušela se ukonejšit dítě, které nepřestávalo plakat.
„Pojď, pojď se mnou,“ Margaret ji chytla za paži a chtěla ji odvést do penzionu.
Helena se však ze sevření vykroutila. „Nikam nejdu!“
„Chci ti pomoct,“ zopakovala Margaret. „Pojď. Prosím. Je zima.“
Helena ještě moment vzdorovala. „Nemůžu nikam jít,“ namítla už mírnějším hlasem.
„Proč ne?“
„Nevidíš, mám dceru,“ sklonila hlavu k dítěti, jež se odmítalo utišit.
„To vidím. Už nic neříkej a pojď,“ trvala Margaret na svém.
Pokračování ve čtvrtek 16. 10.
