Článek
Kapitola třicátá prvá
Jakmile se Gerald Hope zjevil na prahu kuchyně, Charles pozvedl hlavu a svým pohledem k němu vyslal nevyslovenou otázku.
„Ano, už odešel,“ potvrdil Gerald Hope.
Charles opět hlavu sklonil. Odchod James Mormonta napsal poslední tečku za jeho bývalým životem. Sice nebyl zničený, přesto ho zasáhl slabý zármutek, protože po jeho boku prožil deset let, jakkoli špatných. Margaret sedící na židli vedle něj mu položila ruku na rameno.
Gerald Hope přijal od Caroliny Fennorové šálek kávy. „Děkuju.“ Když upil, zamračil se.
„Přidala jsem do ní rum,“ vysvětlila. „Dnes můžete pít rum i kávu.“
Gerald Hope pozvedl obočí a napil se o to hltavěji. Na chvíli se v kuchyni rozhostilo ticho, všichni naslouchali svým nevyřčeným myšlenkám a dechu. Jako první ho protrhl Joe Ridley, jenž se v něm cítil poněkud stísněně a vlastně neviděl jediný důvod, proč by se v penzionu měla na delší čas zabydlet smuteční atmosféra.
Odkašlal si. „Tohle panu Mortonovi určitě chybět nebude,“ poznamenal jakoby nic Joe Ridley.
„Co myslíš?“ probral se Charles a přes stůl pohlédl na Joea Ridleyho a jeho ruku zabořenou do kapsy.
Joe Ridley z ní pomalu vytahoval zlaté kapesní hodinky, jako kdyby si na prst namotával špagetu.
„Joe!“ Charles na ně vytřeštil oči, ostatní se k němu přidali.
„No co!“ ohradil se Joe Ridley. „Tvůj ot… tedy pan Mormont stejně nemá jen jedny. O jedny míň nebo víc,“ pronesl a podal je Charlesovi. „Vlastně jsem je neukradl, když je budeš mít ty jako syn jeho manželky. Pořád budou v rodině,“ hádal a natáhl ruku s hodinkami k Charlesovi.
„Pan Mormont by to takhle neviděl,“ podotkl Charles a uchopil chladný kov do teplé dlaně.
„Určitě by to takhle neviděl, ale mým pohledem se dívá jen málokdo,“ uculil se Joe Ridley.
Charles třímal hodinky v ruce a zamyšleně na ně hleděl.
Gerald Hope dopil kávu s rumem, a třebaže by rád požádal o druhý hrnek, postavil ho na stůl.
„Tak Charlie,“ začal nesměle a čekal, zda jeho oslovení vyvolá odmítavou reakci. Teprve si zvykal, že Charles není jen chlapce, kterého se ujal, ale že je to jeho vlastní syn, na tohle si však zvykne lehce a rychle. Ovšem zamrazilo ho v zádech pokaždé, když zapřemýšlel nad tím, že kdyby se věci odehrály trochu jinak, nikdy by se o něm nedozvěděl, a proto se takovým úvahám bránil. Když ho Charles neopravil, pokračoval. „Ty ses chtěl naučit hrát na klavír, pamatuju se dobře?“
Charles odhlédl od hodinek na Geralda Hopea. Získal nového otce, pravého otce, jenž ho bude milovat, jak si vždy přál, jenž ho už miluje, opravil se. Široce se usmál.
Tímto se uzavírá první část románu Penzion Naděje. Příště otevřeme část druhou, která se odehrává o deset let později.
Pokračování ve čtvrtek 8. 1.
