Článek
ČÁST DRUHÁ
O DESET LET POZDĚJI
Kapitola prvá
„Přejeme vám příjemný pobyt, pane,“ popřál s úsměvem Gerald Hope novému hostu a předal mu klíček od pokoje, jenž se uvolnil před pouhými deseti minutami.
„Kolikátý to dnes byl?“ zajímala se Helena, když host odešel, v patách vyšňořeného Joea Ridleyho, jenž v obou rukou spíš táhl, než nesl napěchovaná, vyboulená zavazadla, jako kdyby se host do penzionu rovnou stěhoval, a jenž se nemohl vynadívat na zlatý řetízek vyzývavě se houpající hostovi u kalhot.
„To nevím, ale je krásné, že už hosty nemusíme počítat,“ poznamenal Gerald Hope s veškerou úlevou, jakou mu platící a vracející se hosté přinášeli. Zaklapl novou knihu hostů, kterou musel založit (v pořadí už desátou), jelikož ta stará byla popsaná jmény od první do poslední stránky. Očima mrkl po hodinách visících nad klavírem, ukazovaly půl jedenáctou. Ty se mu rozšířily úlekem. „Zato vím, že jestli okamžitě nevyrazíme,“ začal a pro jistotu zkontroloval čas i na vlastních kapesních hodinkách, zda ukazují stejně, a ony naštěstí ukazovaly, „přijdeme pozdě,“ ohlásil a nechal Helenu, aby mu upravila dostatečně neupravenou kravatu. Přitom si ji mohl pečlivě a zblízka prohlédnout v nových šatech, které si nechala pro dnešní sváteční příležitost ušít.
„Moc ti to sluší,“ pověděl Gerald Hope tiše a zálibně si ji prohlížel, jako kdyby ji nevídal každý den, ale jen svátečně.
Helena se potěšeně usmála a dál upravovala uzel na kravatě.
Na schodech se ozvaly hlasité krůčky a šustot šatů.
„A co mně?“ dožadovala se chvály i Diana, už desetiletá holčička s krémovými vlásky, rovnými jako špejle, Helena měla každé ráno spoustu práce, aby je aspoň trochu upravila.
„Ty už jsi hotová?“ optala se jí Helena překvapeně, protože ji ještě před pěti minutami nemohla odtáhnout od zrcadla.
„Tobě to taky sluší,“ pochválil i ji Gerald Hope, odtáhl se od Heleny a vzal Dianu do náruče, na tvář jí vlepil mlaskavou pusu.
„Pomačkáš mi šaty!“ protestovala Diana, ale smála se a střídavě nastavovala jednu i druhou tvář, aby je obě Gerald Hope políbil.
„Už to stačilo!“ zavelel. „Kde je náš ženich?“
„Tady jsem!“ ozvalo se mu za zády. Charles se ještě i po cestě ze schodů upravoval, protože stále nebyl spokojený. S oblekem a kravatou mu ochotně pomáhal Joe Ridley, i když Charles si nebyl jistý, jestli je někdo, kdo chodí neučesaný a s flíčky na košilích považuje za originální vzor, tím nejvhodnějším pomocníkem („Děláš to tak zkušeně,“ chválil ho, „kolikrát jsi už vázal kravatu?“ zeptal se Charles a sledoval Joeovy hbité prsty. – „Tohle je poprvé,“ řekl klidně Joe Ridley. – Charles se vyděsil a pohlédl přes Joeovo rameno do zrcadla. „A jak víš, že to děláš správně?“ – „To nevím.“). Málem zakopl a zřítil se k nohám Geralda Hopea a Heleny.
„Dávej pozor, Charlie, nebo si něco zlámeš a budeme tě muset odnést. A nevěsta by asi nechtěla přizabitého ženicha.“
„Ne, některá by možná chtěla rovnou mrtvého.“
„To znělo jako něco, co by řekla paní Carolina,“ zasmála se Helena.
„To by určitěřekla paní Carolina. Kdyby tady byla,“ podotkl Charles, jenž sebou nervózně ošíval, neustále si ohmatával kapsy, jestli z nich něco nevytrousil, přestože měly být prázdné, a kontroloval, jestli má správně zapnuté knoflíčky. Samým napětím z velkého dne večer nejdříve nemohl usnout, a když se mu to někdy po jedné hodině konečně podařilo a on nevěděl ani o sobě, ani o světě kolem, probral se už v šest hodin ráno a ze strachu, že by znovu usnul a vzbudil se příliš pozdě, se o spánek raději nepokoušel. Místo toho vstal, vyskládal si na postel vyžehlený oblek, který zdědil po Geraldu Hopeovi („Já jsem se v něm ženil a byl bych rád, kdyby se v něm oženil i můj syn,“ řekl, když Charlesovi oblek přinášel. „Snad ti bude,“ zadoufal, ale Carolina Fennorová ho ujistila, že i kdyby neseděl, ona ho spraví tak, že bude sedět, jako kdyby byl ušitý přímo pro Charlese.), přejel po něm rukou a odkradl se do kuchyně, kde chtěl posnídat, jelikož na to, aby se oblékl, bylo moc brzy, oblek by si pomačkal.
„Vypadáš dobře,“ uklidnila ho Helena, když si prsty poklepával po knoflíčcích jako po klávesách.
Gerald Hope podruhé mrkl po hodinách. „Jdeme, nebo opravdu přijdeme pozdě a nevěsta si začne myslet, že sis to rozmyslel.“
„Toho se nebojím. Spíš toho, že si to rozmyslí ona,“ hlesl Charles.
„Toho se zase nebojím já,“ poznamenal Gerald Hope, postavil Dianu na zem a všichni čtyři nastoupili do čekajícího kočáru.
Pokračování ve čtvrtek 15. 1.
