Článek
Zbožňujete román Sever proti Jihu od Margaret Mitchellové? Máte rádi volná pokračování osudů Scarlett O´Harrové a Rhetta Butlera od Alexandry Ripleyové, jakož i další její romány? Četli jste rodinnou ságu Hazardů a Mainů od Johna Jakese? Nebo jste zhlédli filmové adaptace?
Pak přesně pro vás je nový román Až rozkvete jasmín.
A jestli rádi čtete historické romány, přičemž vám na historickém období nezáleží, pak je román i pro vás.
Americkou spisovatelku Donnu Everhartovou čeští čtenáři znají díky její předchozí knize Vlaštovčí kopec (2022) z počátku třicátých let dvacátého století z prostředí pracovních táborů na zpracování pryskyřice. I v Jasmínu zůstala věrná žánru historického románu, jen se v čase posunula o něco hlouběji do minulosti – do období, kdy proti sobě stáli lidé jednoho národa, ale s odlišnými názory na práci a život.
V Severní Karolíně na menším hospodářství žije rodina McBrideů. Joetta McBrideová se svým milovaným manželem Ennisem, jejich dvěma syny Henrym a Robertem a rýpavým tchánem. Žijí skromně, ale spokojeně, jsou soběstační a vystačí si. Do doby, než se rozbouří válka průmyslového Severu proti venkovskému Jihu a zasáhne do jejich života, i když se Ennis s Joettou nechtějí postavit ani na jednu stranu, nechtějí se nechat do ničeho zatáhnout a chtějí dál žít svůj rodinný život.
Jak píše autorka v doslovu, zajímalo ji málo probádané téma lidí, kteří v tomto válečném konfliktu zůstali nestraní, nebyli ani s Unií, ani s Konfederací. A hraniční státy, jako byla právě Severní Karolína i řada jiných, si nestrannost uchovávaly, alespoň zpočátku.
Pro Jasmín je důležité pomalé, soustředěné čtení. Nikam nespěchat, ale vychutnávat si každý řádek, vnímat každé slovo, vciťovat se do postav a jejich, hodně eufemisticky řečeno, těžkého života. Všech nespravedlností a krutostí války i lidských vztahů, co se v takových dobách charakterových zkoušek na jedné straně utužují, na straně druhé nezřídka i bortí a uvadají, kdy leckdy i přátelství zmutuje do nepřátelství a škodolibosti.
Zachycení života těch, kteří zůstali, žen, dětí, starců, je vskutku věrné. Tito sice nemuseli bojovat na válečném poli, přesto bojovali malé každodenní bitvy. O jídlo, o hospodářství, o rodinu, o zachování morálních zásad, pokud je měli. I o život. Autorka nemusí líčit hrůzy přímých bojů a násilnosti, aby ve čtenáři vyvolala pohnutí. Stačí, když čteme o stále se tenčících zásobách jídla, o konfiskaci majetku, o hladu, o strachu o holou existenci. A, jak jsem napsala výše, o bídných mezilidských vztazích fungujících v duchu hesla „Kdo není s námi, je proti nám“.
Joetta McBrideová je především milující a pečující žena, jíž záleží na její rodině. Je nestranná a svůj postoj a názor si uchovává po celou dobu války, ačkoliv jí to přinese nejednu nepříjemnost, což je velmi kulantní vyjádření. Nepřevleče kabát, i když je to pro zbytek její rodiny nevýhodné, ba přímo nebezpečné. Ani když přichází nejen o dlouholetou přítelkyni a je vytlačena na okraj společnosti, dokonce ani když se s ní na určitou dobu rozkmotří i mladší syn. Nebo když její rodině „jejich“ vojáci, tedy konfederáti, zabaví vše, co ještě mají, aniž by se zajímali o to, že zemřou hlady. Prachsprostě ukradnou zvířata a vybrakují zásoby.
Postava Joetty McBrideové si opravdu zaslouží vyzdvihnout. Žena, v obecnější rovině člověk, z něhož bychom si měli vzít příklad. Když v mysli proběhnu posledních pět let, dnes možná víc než jindy… Vzor věrnosti, čestnosti, houževnatosti, odhodlanosti a kuráže. Láskyplnosti, laskavosti, obětavosti. Charakter, který zůstává i tehdy, kdy se ho jiní zbavují jako něčeho, co jim překáží. Především tehdy. Velká škoda, že je to pouze literární postava, nikoliv dýchající člověk.
Válka Severu proti Jihu trvala čtyři roky, od dubna 1861 do dubna 1865. Letos od ní tedy uplynulo sto šedesát let a stále se udržuje v soukromém i odborném zájmu lidí. Až rozkvete jasmín je dokonalá ukázka toho, že válka je to nejzbytečnější, co na světě máme. A ač to zřejmě bude znít kazatelsky, važme si míru a pečujme o něj. Není samozřejmostí. Jedině v míru se dá žít. Když tohle píšu, vybavují se mi slova z Lincolnova druhého inauguračního projevu, jenž proslovil 4. března 1865:
S nenávistí k nikomu. S láskou ke všem.
Kéž by tomu tak bylo…
Kdyby vás téma americké občanské války zajímalo, mám pro vás jeden starší nerománový knižní tip. V roce 2013 se na náš knižní trh dostal překlad knížky Lincoln: Tým rivalů, kterou sepsala americká autorka Doris Kearns Goodwinová. Stručně řečeno – je to perfektní knížka! Perfektní čtení! Tedy pokud chováte slabost pro toto období americké historie, a především pro Abrahama Lincolna, šestnáctého prezidenta Spojených států amerických.
Není to klasický životopis ve stylu „narodil se“ a „zemřel“. Je to jen krátký výsek z Lincolnova života, který autorka ohraničila jeho první nečekanou nominací coby kandidáta na prezidenta a uzavřela zavražděním ve Fordově divadle. Není to ani životopis, kde by byl Lincoln představen jako soukromá i veřejná osoba, nýbrž pouze jako prezident. Je to plné jmen, což by některé čtenáře mohlo otrávit, budou se ztrácet a muset dohledávat. Ale vyplatí se čelit „čtenářskému nepohodlí“. Mimochodem, v roce 2012 ji na filmové plátno převedl Steven Spielberg, respektive se zaměřil na poslední čtyři měsíce života Abrahama Lincolna a prosazení třináctého dodatku. Daniel Day-Lewis je coby Lincoln působivý a přesvědčivý, trefný a autentický. Snad bych i řekla, že je to podobné jako s Herculem Poirotem a Davidem Suchetem, i tady člověk nesleduje herce, jenž hraje svoji postavu, ale sleduje tu postavu.
Literatury přibližující a zkoumající konflikt Severu a Jihu, ať románově nebo naučně, je samozřejmě velké množství, jižanská literatura je bohatý zdroj, z něhož se dá předlouho čerpat, stačí dát si lekci googlování.
Hodnocení čtenářů je u Jasmínu vysoké, komentáře jsou nadšené. Po právu. Jestli hledáte ke čtení historickým román, právě jste ho našli.
Everhartová, Donna: Až rozkvete jasmín, Jota, vyd. 1., 2025
