Článek
Vánoce patří k mému nejmilejšímu ročnímu období. Je to barevný čas vonící vanilkou
a cukrem, doba, kdy se ve vzduchu vznáší naděje a laskavost, když už jím nepoletují sněhové vločky.
Dobře, tak jsme se kouzelně zasnili. Kdysi tomu tak bývalo, ale to by bylo na jiný příspěvek…
Každopádně se každý rok, víc než jindy, těším, jak si v televizi pustím své oblíbené filmy, které jsem sice viděla stokrát, vím, jakou uslyším repliku, jaký uvidím výraz, ale zkrátka k vánočnímu údobí patří stejně jako vánoční stromeček s cukrovím, dotváří jeho pohodu a atmosféru.
K tomu každý rok hledám, co nového bych si pustila, u toho byla zachumlaná do deky, dlabala cukroví a popíjela horkou kávu. Nejinak tomu bylo i o Vánocích roku 2020. Tehdy jsem nemohla minout novinku, o které se všude psalo a mluvilo. Dobovou romanci z počátku 19. století se stručným názvem Bridgertonovi natočeném podle literární předlohy. Na dobové romance slyším velmi dobře. Jenže když jsem se o seriál začala zajímat a zjistila, že se v něm jako šlechtici vyskytují černoši, Asiaté, Indové a já nevím, kdo ještě, zamračila jsem se, co je to za pitomost. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale nejsem fanynka tohoto přístupu. Někdo se na to podívá, bude považovat za fakt, že v regentské Anglii bylo běžné, aby černoši byli aristokraté, a lidská hloupost zase o něco stoupne.
Nicméně to se bavíme o seriálu poplatném době, v níž je někdo schopný natočit vyloženě historický seriál o Anně Boleynové, přičemž ústřední postavu hraje herečka černé pleti, a ještě se diví, že se tomu někdo diví. Kroucení hlavou je nejvýmluvnější reakce.
Knížky jsou druhá věc, ač jejich autorka, americká spisovatelka Julie Quinnová, je
s obsazením a přístupem filmařů spokojená.
Tím, že jsem viděla první sérii zpracovávající první román, Vévoda a já, zvažovala jsem, jestli začít číst od začátku, anebo od čtvrtého dílu s názvem Čekanka. Ten mě z celkem sedmi dílů lákal nejvíc, jelikož se věnuje postavě odstrkované a opovrhované Penelopy Featheringtonové. A poněvadž každý z románů přibližuje osud jednoho z osmi sourozenců, nezáleží na tom, jestli při čtení dodržíte chronologické pořadí, nebo budete přeskakovat podle toho, která postava vás nejvíce zaujala.
I dala jsem se tedy do čtení Čekanky, a to ještě předtím, než byla zveřejněna třetí série, která se věnuje právě oblíbené dvojici Penelope a Colina Bridgertona.
Zažila jsem případy, kdy se mi film nebo seriál líbil víc než kniha, ale ty jsou výjimečné. A tento k nim rozhodně nepatří.
Román nebyl špatný, pokud od dobové romance očekáváte především romantiku, lehkost, odpočinkovost, trochu peprnosti. Jemně zpracovává vztah mezi ústřední dvojicí, od níž nikam na dlouho neodbíhá a nesnaží se zachytit více linek. Onen přerod od dlouholetého přátelství k romantice je zachycený pozvolna a decentně. Právě ty jemné nuance, popisy měnících se pocitů a skrytých myšlenek dodávají vzniklému vztahu punc uvěřitelnosti.
Zato seriál, slušně řečeno, pohnojil, co mohl. Pozměnil Colinovu postavu i jeho motivaci, proč se dal dohromady s Penelope, navíc se věnoval více postavám, čímž zbytečně roztříštil pozornost. Mohla z toho být dojímavá romantika, místo toho to bylo… hodně nepovedené. Promarněná šance.
Ještě si dovolím připsat několik řádků k samotné spisovatelce Julii Quinnové.
Dočetla jsem se, že je označována za dnešní Jane Austenovou. S tímto tvrzením bych si dovolila nesouhlasit a hned vysvětlím proč.
Jane Austenová je moje srdcovka. Dokonce jsem její romány četla víckrát, protože výborné čtení je dobré si v průběhu let zopakovat. Nejsou to pouhé romantické příběhy o tom, jak ona potkala jeho a on potkal ji a na konci se dali dohromady. Je to plejáda lidských povah a charakterových i životních postřehů. Její postavy nežijí pouze na papíře, ale chodí mezi námi i dnes. Síla jejích příběhů je skrytá právě v nadčasovosti a všeobecné srozumitelnosti. Jane Austenová oslovila čtenáře ve své době, i v době po své smrti. Četli ji např. i vojáci za první světové války, protože potřebovali na okamžik alespoň v myšlenkách utéct do poklidných časů a šeď rozehnat sluncem.
Její romány žijí mezi čtenáři stále, a to po celém světě. Může nás dělit jazyk, kultura, náboženství, ale láska a život a vše, co s tím souvisí, jsou společné nám všem. Ukazuje to i skutečnost, že lidská povaha, naše podstata, se nemění, ta je v průběhu věků stejná. Stále řešíme stejné záležitosti, jaké řešili naši předci. Jen kulisy se mění.
Kdežto romány Julie Quinnové jsou jen a pouze romancemi. Čtivými, milými, oddechovými, ale pouze romancemi bez hloubky a přesahu.
Quinn, Julie: Čekanka, Ikar, vyd. 1., 2006
