Článek
A opět jsem za to ráda, protože tak jako řeka teče podle svého, tak i knížky k nám – mnohdy – přichází ve chvíli, kdy přijít mají. Ne dřív. Ne později. Ve správný čas.
Pojďme si Řeku přiblížit.
Příběh se začíná psát roku 1948 v americkém městečku Iola, kde na jedné farmě žije sedmnáctiletá dívka Victorie Nashová s troskami své rodiny – se svým ovdovělým otcem, násilnickým bratrem a válkou zlomeným strýcem. Mladá dívka v citlivých letech pohybující se v ryze mužské společnosti, bez blízké přítelkyně, bez naslouchající jemné duše, nesmělá, zakřiknutá, poslušná, starající se o domácnost.
Aspoň to vše platí do dne, kdy náhodou – osudově – narazí na chlapce jménem Wilson Moon. V tu chvíli se směr jejího života změní, vychýlí se ze své osy. Z dívky Torie se stane žena Victorie. Z ženy matka. A z matky smutná, truchlící, litující, zároveň nezávislá, pracovitá, houževnatá osoba schopná začít znovu a jinde. Vykořenit se ze známého prostředí a „přesadit“ se do jiných končit.
Stejně jako přestěhovat broskvový sad. Svou obživu.
Román Buď jako řeka pojednává, aspoň dle mého skromného čtenářského názoru, především o dvou věcech – o mateřství a o přírodě. Vlastně bychom tyto dvě věci mohli sjednotit – v Matku Přírodu. Ale taky je o poutech, které odolají času. O poutech mezi rodičem a jeho dítětem, které nepřetrhá ani vzdálenost. O poutech mezi člověkem a přírodou.
Mateřství můžeme nalézt v příběhu hlavní hrdinky Victorie, jež se vzdala syna, aby mu poskytla lepší život, ba vůbec nějaký. Právě moment, kdy Victorie učiní rozhodnutí zanechat syna cizí ženě, vnímají některé čtenářky s nelibostí, jako něco, co jednak udělat nemusela a jednak ho popisují jako sobeckost vůči ženě, které se neptala, jestli chce přijmout do péče cizí dítě, a tím jí ovlivnila život.
Když jsem se k této pasáži pročetla, asi bych pro ni nepoužila slovo „sobectví“, Victoriino rozhodnutí se dá pochopit, dá se na něj nahlédnout z několika úhlů. Musela bych však být dějově více konkrétní, a to kvůli vám, kteří jste román zatím nečetli, nechci. Stačí, kolik jsem toho vyzradila výše.
Jen ještě zmíním, že snad jistou náhradou za syna jsou pro Victorii ony broskve, o něž pečuje starostlivě jako matka o dítě.
Téma mateřství se týká i „druhé matky“ jménem Inge. A plnokrevné Victoriiny pozdější přítelkyně Zeldy. Pokaždé je jiné, ale vždy citlivé.
Navíc v příběhu Inge je skryta jedna z „ženských tragédií“. Je dokonalou ukázkou ženy, jež se vdala a jejíž talent vyšuměl nad sporákem. Ne proto, že se vdala. Ale proto, že se špatně vdala. Vybrala si za partnera nevhodného, sobeckého, rozkazovačného muže, jenž ji a v ní všechno zadusil. Je to tak často se opakující příběh! Ale ani všechna opakování mu neubírají na nespravedlnosti, bolesti a naštvanosti. Týkal se – a bohužel se týká i dnes – tolika žen! Tolika! Kdybychom ke všemu nakoukli do historie, najdeme jich nespočet.
Nesmíme zapomenout na přírodu, „postavu“, která nemizí. Je ochranitelskou náručí i trestající rukou. Lůnem rodícím život i hrobem. Naším pomocníkem, když se k ní chováme slušně a s respektem. I nepřítelem, když se vůči ní projevujeme macešsky. Celý román protkávají vskutku citlivé popisy přírody. Docela mě pobavilo, když jsem se v jednom komentáři ke knížce dočetla, že čtenářce vadily poetické popisy přírody. Většina je však ocenila, jelikož jsou jímavé a čiší z nich čistá láska.
Buď jako řeka je příběh nesoucí se po většinu stránek v melancholickém, místy až bolestném tónu, dokud se na konci přece jen šťastně nerozezní a nerozezpívá jako řeka.
P. S. Část recenze jsem psala při jemném klapání deště. Symbolické. Jako číst Větrnou hůrku za větrného, mlhavého podzimu.
Read, Shelley: Buď jako řeka, Jota, vyd. 1., 2023
