Článek
Kate Atkinsonová je ostřílená britská spisovatelka, o níž se můžete dočíst, že začínala s povídkami v časopisech. Český trh překlady jejích knížek nabízí již několik let. Pamatuji si, kterak jsem ji zaznamenala ještě coby studentka střední školy. Jen nevím, jestli jsem se s jejím jménem potkala v tisku, zaujala mě, a proto jsem si koupila její prvotinu V zákulisí muzea (originál pochází z roku 1995, u nás ho vydalo Argo, a to až roku 2006, ale aspoň že vůbec), nebo jsem bedlivě prohledávala poličky antikvariátu, kde jsem tuto útlou knížku objevila, byla zaujata jejím názvem i anotací, načež jsem si ji odnesla domů.
Ať tak, nebo tak, V zákulisí muzea mám pečlivě uschované v knihovně a stále nepřečtené. Ale mám ho! Atkinsonová mezitím napsala a vydala další prózy, mimo jiné Život zaživotem, za něj roku 2013 získala cenu Costa. Navázala na něj volným pokračování Bůh v troskách, v němž se soustředila na život letce RAF, kterým byl bratr hlavní hrdinky Života, i za něj byla roku 2016 oceněna toutéž cenou. V paměti mám uchovaný záblesk jejího rozhovoru vysílaného v České televizi, kde se k získání ceny i románu (Život za životem) vyjadřovala. Možná by se dal ještě dohledat…
Život za životem jsem si koupila. A hnedle se do něj začetla.
Je důvodem, proč mě vždy zajímá, co nového Atkinsonová napíše. Když tedy letos v zimě vyšla její novinka – Chrámy veselí – měla jsem dalšího kandidáta k přečtení. Když jsem k tomu přičetla, že se jedná o román z doby bouřící, z dvacátých let minulého století, ke všemu z Londýna, bylo to jasné.
Sluší se pochválit obálku. Volba barev, fontu i zvolený obrázek onu dobu výstižně ilustrují.
A pochválit zaslouží i samotný příběh mapující poválečnou dobu leckdy bezuzdných radovánek a všudypřítomného veselí, přemíry alkoholu a „bílých prášků“, dobu nočních klubů, nebezpečných nočních ulic, nebezpečných nočních – i denních – čtvrtí. Dobu, která uměla obdarovat, i obrat. O práci. O peníze. O život.
Atkinsonová kombinuje postavy, které skutečně žily, s těmi, které žily pouze v její mysli, ale pro jejichž inspiraci posloužily opět skutečné osoby. (Takovým charakterem je např. Nellie Cokerová, sjednocující a ovlivňující všechno a všechny, zasahující do všech dějových linií.) A že jich tu je! Nejdříve je rozhodí „do prostoru“, střídá jméno za jménem, tu první dítě, tu druhé dítě, tu šesté dítě, tu jeden policista (čistý jako nepopsaný papír), tu druhý policista (špinavý jako špinavé peníze), tu dvě dívky etc., aby je postupně, jak ubývá kapitol, sbližovala a proplétala jejich osudy. Ty vygradují ve finále a v kapitole, v níž se dočteme o jejich životech v následujících letech. Na to jsem se osobně obzvláště těšila, na to konečné rozpletení „dějového pletence“.
Mimochodem, ke vší té jiskřivé bujarosti Atkinsonová přidala i vražednou zápletku, která do celé barevné mozaiky skvěle pasuje. Chrámy veselí tak nejsou jen románem z dávných časů, jejichž světla pohasla, drobnou noční freskou, ale trochu i krimi. A i zde platí, stejně jako u postav, že autorka kombinuje skutečné události s těmi fiktivními.
Román má rozhodně čtivý styl a švih. Kdo nosí v hlavě zrnko povědomí o této době, bude si užívat všemožná jiskřivá přirovnání a narážky. Taky má výstižnou atmosféru a dobové reálie, které čtenářské mysli umožní vykouzlit si čtené jako film či seriál.
Ostatně jeden z charakterů Atkinsonové, soukromý detektiv Jackson Brodie, se na televizní obrazovky už dostal. Možná se tak stane i Chrámům veselí…
Atkinsonová, Kate: Chrámy veselí, Argo, vyd. 1., 2025
