Článek
V recenzi na román Než vystydne káva jsem zmiňovala svého známého P. Právě od něj jsem si půjčila hodně hubený román Dny v knihkupectví Morisaki, o kterém jsme spolu mluvili.
Je to taková literární jednohubka, sfouknete ji za jedno do/odpoledne. Jak se dočtete, nejde ani tak o knihkupectví, jako spíš o antikvariát, do něhož si na pozvání strýce přijde od života odpočinout mladá žena Takako. Tu využil její přítel, jenž se jí zapomněl zmínit, že vedle ní chodí i s jinou dívkou, kterou si hodlá vzít. Ale Takako nabídne, že se mohou scházet stále. Jak velkorysé… Nebohá Takako podá v práci, kde by se s bývalým přítelem musela potkávat, výpověď a potřebuje se dát dohromady. Není čtenářka, s knížkami si nevytvořila žádný vztah, ani se strýcem, s nímž neudržovala pravidelný kontakt, ale po krátkém váhání se za ním vydá.
Samozřejmě je to vedené ve stylu, že konec jedné etapy odstartuje začátek nové. Většinou bohatší a smysluplnější. Na malém prostoru se neodehrávají žádná velká dramata, jen všednost lidského života. A platí to i pro druhou část románu, v níž se Takako taktéž objevuje, ale pozornost se přesune k její tetě Momoko.
Celkově je to příběhově úsporné, abych tak řekla. Právě ona stručnost je v komentářích čtenářů častou výtkou. Sice oceňují prostředí knihkupectví a jistou melancholičnost, která knížku provází, líbí se jim nenáročnost a oddechovost – k tomu asi jistý stupeň stručnosti či spíš jednoduchosti patří –, ale přesto by uvítali větší hloubku a delší rozepsání. Co si budeme, příběhového potenciálu je tu víc, víc linek, co by si zasloužily vlastní prostor. Ačkoliv se objevují i potěšené názory, co tvrdí opak a kterým stačilo, co jim autor nabídl. Ostatně jedna z pravd praví, že i málo slovy můžete mnoho vyjádřit.
Asi je to zkrátka „japonské“. Tedy stylově i obsahově skromné, emočně nebouřlivé, víc náznakové a k domyšlení než rozpitvané a doslovné. Jak jsem zmínila v recenzi na knížku Než vystydne káva – nejsem znalec japonské literatury, jsem čtenář knížek, pro které se zrovna rozhodla moje nálada, cokoliv japonského není „můj svět“, ale jisté podobnosti se tu dají nalézt, a to může být nápovědou pro to, co můžeme od japonských autorů očekávat. A když víme, co očekávat, víme i to, jestli to chceme, nebo ne.
Nebylo to špatné. Ale je to řečené s pokrčením ramen. Pokud jako já zbožňujete příběhy z knihkupectví, máte na výběr lépe vymyšlené i napsané knížky. Stačí si dopřát lekci googlování. Kupříkladu já si zrovna užívám Knihkupectví s vůní koláčků, o něj se s vámi po dočtení a napsání recenze podělím, nebojte. Na své kupičce k brzkému čtení mám taky nachystané Knihkupectví v Dublinu, počin loňského roku, nebo Deník knihkupcea Zpověď knihkupce, obě knížky jsou staršího data vydání. Nebo můžete zkusit Jenny Colganovou a její Vánoce v knihkupectví, ty přistály na knihkupeckých pultech přirozeně o Vánocích 2024. To zmiňuji jen ty, co mi narychlo vypadly z paměti. Našli bychom jich daleko víc.
Ale neodpustím si ještě jednu poznámku. Největším minusem příběhu je překlad. (Za ten však autora nemůžeme pranýřovat.) Jakmile vidím některou z nakladatelských značek patřící Knihám Dobrovský, ze své knihkupecké i čtenářské zkušenosti vím, že se musím mít na pozoru. Jejich překlady bývají nekvalitní, toporné, otrocké. A je to i případ Dnů v knihkupectví Morisaki. Není to špatné tak, že by se příběh nedal vůbec přečíst, ale v průběhu četby cítíte, že slova a věty neladí, že by potřebovaly více citu a ladnosti, zkrátka zkušenost a kvalitu. Není to ten druh čtenářské požitku, kdy vítáte a žasnete nad jazykovými schopnostmi autora, nad jeho slovními obraty a metaforami, nad jeho popisy a přirovnáními.
V těchto dnech se v knihkupectvích objevilo pokračování – Návrat do knihkupectví Morisaki. Přečtu si ho, jelikož mě zajímá, jak autor životy hrdinů rozvinul. Ale vzhledem k tomu, že i pokračování vydalo nakladatelství Kontrast, nepočítám s lepší překladatelskou prací.
Jagisawa, Satoši: Dny v knihkupectví Morisaki, Kontrast, vyd. 1., 2024
