Článek
Kolik jste v životě napsali dopisů? Myslím opravdových dopisů, kdy v prstech převracíte inkoustové pero, probíráte myšlenky, jako by to byla kartotéka, a pečlivě vybíráte slova, která po zvážení necháte vsáknout do papíru?
Sybil van der Antwerp píše dopisy od dětství. Je to pro ni důležitá součást života i denní rutiny a nejvýraznější spojení se světem a lidmi kolem, ať jde o její děti, dceru a syna, o její kamarádky a příbuzné, o jejího souseda, o zcela cizí lidi nebo i známé autory světových bestsellerů. Sybil se nežinýruje napsat komukoliv a její slova vždy nebývají pohlazením, ale i lehkým políčkem či pokáráním téměř učitelským.
Sybil je na počátku příběhu, jenž začíná hluboko v době před covidem, kolem sedmdesáti let a má za sebou úspěšnou právnickou kariéru, tak úspěšnou, jak jen to pro ženu v „mužském oboru“ v minulých letech minulého století bylo možné. Tedy nic moc. Rozhodně o ní nelze prohlásit, že by se snažila získat si vaše sympatie. V prvních dopisech se představuje jako žena, již byste pravděpodobně nechtěli potkat ani ji mít za sousedku. Jeví se nesympaticky a komisně, sice přímě, avšak studeně. Přirozeně se tedy vyloupne otázka, co se v jejím životě ukrývá, že to z ní vysochalo takovou ženu, jakou je. Nebo lépe – jakou se zdá z prvních slov být.
Poněvadž něco se v něm ukrývat musí. A tajemství, jak čtenář o řadu dopisů později zjistí, je to traumatické a ochromující život lidský, především rodičovský. Tajemství, co láme rodinné vazby i citlivé spojení se světem, co vypíná emoce a obaluje člověka do bubliny odtažitosti a přežívání. Celý příběh o(d) Sybil je křehký a dojemný a postupně v něm přibývá detailů, upřímnosti a přiznání, snahy o pochopení a vyrovnání se s fatálními chybami a selháními. Psaní dopisů je pro Sybil terapeutické, je to užitečný pomocník pro uvědomění si nejzasutějších pocitů a emocí a myšlenek, které nelžou, poněvadž nepodléhají hodnocení druhých, nýbrž jen a pouze tomu našemu.
Ale život Sybil není pouze o obrovské tragédii a životním smutku, nýbrž i o naději a možnostech, jež existují bez ohledu na pokročilost stáří. Stačí k nim otevřenost. Je o naději, která je potravou každého dne, potravou budoucnosti.
Naději na odpuštění, které vychází nejen od druhých, ale i od nás k nám.
Naději na nápravu pošramocených vztahů.
Naději na veselejší zítřky, které čekají na svůj okamžik.
Je úsměvné, že právě díky úsporné formě dopisů, popřípadě e-mailů četba běží svižně a stránky pod rukama kmitají jedna za druhou, asi jako když čtete detektivku a nutně potřebujete vědět, jestli vraždil zahradník. Je to úsměvné právě s ohledem na skutečnost, že psát dopis vyžaduje permanentně nedostatkové zboží v podobě času, klidu, trpělivosti a prostoru být sám uzavřený ve vlastním vnitřním světě. Je to vpravdě pomalá činnost vyžadující soustředění, a proto možná dnes, v době kvapu a nedočkavosti, nepopulární a téměř zapomenutá. Poněvadž pohroužit se do sebe a dbát o sdělení je i velmi osobní, intimní dotek se vším, co je v nás dobře a tiše uschované.
A možná se na její nepopulárnosti podílí i cena známky…
Epistolární román Dopisy od Sybil jsou debutem americké spisovatelky Virginie Evansové, s nímž od jeho vydání zažívá velký úspěch. Dokonce tak velký, že byla nedávno oceněna cenou Women´s Prize za fikci pro rok 2026.
Po jeho přečtení mohu prohlásit, že zaslouženě. Je to jedna z novinek, která by vám letos neměla uniknout a měli byste ji zařadit na seznamu knížek, se kterými chcete letos cestovat na jiné kontinenty, do minulých i dávných století, do odlišných světů a nakouknout do cizích životů. Třebaže se Sybil nebude ona cesta dlouhá ani daleká. Jen do Ameriky, pouze o čtrnáct let zpátky a postupně se budete přibližovat k naší bezprostřední současnosti.
Tak co, zkusíte napsat dopis? Nikde není napsáno, že ho musíte odeslat. A nikde není napsáno ani to, že ho nemůžete napsat sami sobě. Svému zítřejšímu, o mnoho slov odlehčenějšímu, lepšímu já.
A jestli nechcete psát dopis, můžete si alespoň nějaký dopis přečíst. Nejlépe ten od Sybil.
Evansová, Virginie: Dopisy od Sybil, Jota, vyd. 1., 2026
