Článek
Dlouhou řádku let nečtu romány ani populárně naučnou literaturu týkající se druhé světové války. Když jsem ale v loňském roce přečetla nesmírně čtivé Zmizení Astrid Bricardové od Natashy Lesterové, uchvátilo mě natolik, že jsem sáhla i po její další knize – Třech životech, které jsem vám představila v předminulé recenzi. A to navzdory tomu, že jedna z dějových linek se týkala právě druhé světové války. Tím jsem učinila první výjimku. A hned poté druhou, protože jsem si vybrala Dům na Riviéře. Jen co jsem se začetla do prvních kapitol, kde se pozvolna nastínilo, co můžu očekávat, udělala jsem něco, co se nedělá – nalistovala jsem si poslední stránky, abych zjistila, jak příběh dopadne.
Ihned po přečtení poslední scény mi v mysli vzplála otázka, jestli chci tento příběh opravdu číst. Váhala jsem. Ale Natasha Lesterová umí, pročež jsem se nadechla a ve čtení pokračovala. Jak ubývaly kapitoly a příběh se rozvíjel a květnatěl, nebylo mi z něj vůbec dobře a svým způsobem jsem se těšila, až ho dočtu. Aby nedošlo k mýlce, nebylo to proto, že by byla kniha nepoutavě napsaná a příběh špatně vymyšlený, nýbrž naopak. Uvědomovala jsem si, že ač čtu román, tedy fikci, je to fikce zrozená z historie, ze skutečnosti, z hrůz a velmi mírně řečeno neuvěřitelností.
O to je to děsivější.
Jak už to tak u Lesterové bývá, román tvoří dvě časové linie. V současné se setkáváme s podnikatelkou Remy Langovou prodávající vintage módu a vyrovnávající se se smrtí manžela a dcery. Obývá honosný dům na Riviéře. V něm visí obraz, jenž ji v jednu chvíli neviditelným vláknem spojí s dávnou minulostí. Tou je opět Paříž v době válečného běsnění a v ní žijící Élaine, výtvarně nadaná a pracující v Národním muzeu, která se jednoho dne seznámí s kamarádem svého bratra Xavierem, talentovaným malířem a přitažlivým mužem. Oba se do sebe zamilují a jejich láska by se mohla rozpučet naplno, kdyby… nevypukla válka.
Čím se Dům na Riviéře odlišuje od ostatních spisovatelčiných románů, je téma výtvarného umění, které tu nahrazuje módu a Diora. Tady nás totiž seznamuje s tím, jak nacisté po Evropě prachsprostě kradli výtvarné umění, vybrakovali, co mohli, nejen Národní muzeum v Paříži, a o ty nejlepší kusy se pak popral Göring s Hitlerem.
Vedle vymyšlených postav se tu objevují i skutečné osobnosti, jako například Rose Vallandová, kurátorka, která si v průběhu války pečlivě zapisovala konkrétní uloupená díla, komu patřila a kam zamířila, a po válce se dokonce dostala ke známému Göringově katalogu, jenž jí s jejím posláním pomohl, či Jacques Jaujard, ředitel Národního muzea pomáhající s evakuací děl do bezpečí před vpádem hrabivých nacistů, mimo jiné zachránil Monu Lisu.
Kdyby vás tento muž zajímal, můžete si o něm vyhledat dokument Muž, který zachránil Monu Lisu z roku 2014. Anebo si pustit film George Clooneyho Památkáři taktéž z roku 2014. Tematicky shodný s tímto románem. Parta historiků umění, ředitelů muzeí a kurátorů riskuje své životy, aby vyhledala odcizené umění a postarala se o jeho navrácení tam, kam patřilo. Ale existují samozřejmě další dokumenty a filmy a knihy. Stačí zapátrat.
Bez těchto a dalších lidí a jejich snahy bychom dnes v muzeích a galeriích koukali na prázdné stěny.
Dům na Riviéře je emotivní až do poslední tečky. Především ta historická linie pro svou tíživost a neuvěřitelnost v tom smyslu, že se něco takového skutečně dělo, že se v civilizovaném světě dělo tolik necivilizovaného, krutého, zrůdného. Nejedna čtenářka v komentáři přiznala, že ji příběh o Éliane a Xavierovi nesmírně dojal a rozplakal. Nedivím se. Číst si o lidech, jejichž životy se na šest let zastavily, byly morálně zkoušeni, každý den prožívali v tenzi, sevřeni strachem, přesto se v rámci svých omezených možností a s rizikem zatčení a smrti pokoušeli i malou měrou přispět ke konci války, není jednoduché. A to si tom jen čteme. Jenže to je ono, jak příběh postupuje, nutí nás ke stále častějšímu odbíhání do nepříjemných úvah o válce, o jejích hrůzách a o tolika nelidskosti, že je to nepochopitelné, o tom, co je člověk člověku schopen udělat.
Největším nepřítelem člověka je člověk.
Děsivé.
Ani v tomto případě nevynechejte obsáhlý doslov, v němž Natasha Lesterová seznamuje se svými zdroji, uvádí, co je pravda a co si vymyslela. Co ji ovlivnilo, čím se inspirovala. Můžete načerpat tipy pro další čtení, díky kterému si, pokud vás to zajímá, můžete téma ukradeného umění nacisty či život v Paříži za okupace více nastudovat.
Dům na Riviéře je bolavý příběh. Nesmírně bolavý.
A varovný.
Lester, Natasha: Dům na Riviéře, Metafora, vyd. 1., 2022
