Článek
Měla by to být zábavná historka, i když netuším, jestli zábavná opravdu bude. Já se u ní pořádně zapotila.
Před dvěma lety jsem svižným krokem kráčela do práce. Čas mě nehnal, měla jsem ho našetřený. Když jsem zapadla do parku a mířila na hlavní alej, daleko od sebe po pravé straně jsem spatřila kráčet dogu. Ačkoliv na můj vkus kráčela až moc blízko. (Teď se možná ptáte, o co mi jde a z čeho dělám drama. Jde mi o to, že já a doga jsme stejně velcí. Podotýkám, že mám na mysli to, když doga stojí na všech čtyřech a já na svých dvou.)
Kdybych byla postavička v komiksu, v tu chvíli by mi vypadly obě oči a rozkutálely se po chodníku. Ztuhla jsem a ze sedmimílové rychlosti jsem snížila na hlemýždí.
Velká doga a její drobný páníček se blížili a já si v duchu mlela stále dokola: „Klid, určitě už snídala. Klid, určitě už snídala.“ Před očima nabíral jasné barvy obraz dogy, která se vytrhává svému páníčkovi a běží mi v ústrety, přičemž já se jí pokouším utéct. Protože o útěk bych se pokusila, třebaže by se jednalo pouze o pro dogu směšný pokus.
Byla jsem všechno možné, jen ne klidná. Hlavně když se po mně doga otočila.
Snídala. Snídala. Snídala!
A pak jsem si oddechla. Naštěstí jsem se jí nelíbila, poněvadž se nepustila do žádné větší akce a poslušně našlapovala vedle svého páníčka, jehož nechala žít v klamném domnění, že to on vede ji, nikoliv naopak.
Sotva mi doga zmizela z dohledu, odlepila jsem se z místa, na které jsem se navzdory studenému vzduchu málem rozpustila strachem, a v celku pokračovala v cestě.