Článek
Do romantických románů britské spisovatelky s pohádkovým jménem Alexandra Potterová (není to pseudonym) jsem se chtěla začíst již od roku 2011, kdy se v českém překladu objevil její román Není přání jako přání , který u nás nezaznamenal valný úspěch, co tak z paměti lovím vzpomínky. Byl hodnocen spíš průměrně. Vůbec její převážná tvorba je vnímána jako lehký oběd, který moc nezasytí a u kterého si chuťové pohádky „nepošmáknou“, bez výraznějších ingrediencí, takže pokud by se potenciální čtenář měl řídit hodnocením na internetu a komentáři, možná by tuto spisovatelku vynechal a začetl se do jiné. Ale je dobré vnímat hvězdičková či procentní hodnocení s nadhledem.
Názory a postřehy čtenářů čtu pravidelně, zvlášť u těch knih, které jsem sama četla. Ne proto, abych si na základě cizího názoru vytvořila svůj vlastní. Zajímá mě, jak lidé knihy vnímají, jak se jich dotýkají a oslovují je, co se jim na nich líbí a co naopak ne, co na nich oceňují a co je třeba štvalo. Nejvíc mě baví, když se na jednom řádku dočtu, že je daná kniha tím nejlepším, co od autora/autorky četli. A další komentář hovoří o pravém opaku. To jen ukazuje, jak se liší naše čtenářské chutě. Naše hodnocení může ale ovlivňovat i momentální nálada a psychické rozpoložení. Leckdy není kniha špatná, jen ji čteme v nevhodnou dobu, kdy na ni nejsme vhodně naladěni, a proto našemu vnímání uteče, co by nás jindy zaujalo. V takovém případě je lepší knihu vrátit do knihovny a otevřít ji, až správná nálada vykvete.
Sice jsem v úvodu zmínila, že tvorba Alexandry Potterové nedosahuje nejvyšších hodnocení, ale neplatí to o všech jejích románech, zvlášť ne o těch posledních.
K nim patří i Jedna dobrá věc vydaná již před třemi lety (čekala jsem na tu náladu)
s poutavou, minimalistickou obálkou citlivě vyvedenou v něžných barvách. Olivie, zkráceně Liv, má raněné srdce. Její manžel si našel mladší partnerku a rozvedl se s ní. Ona, aby od všeho utekla, především od (bývalého) života, opustí Londýn, kde dosud žila, a přestěhuje se na venkov, odkud pochází a kde si pořídí starý dům. Brzy nato si nečekaně pořídí psa Harryho a život se jí začne kousek po kousek, cihlu po cihle měnit. Liv se totiž pustí do nutné rekonstrukce domu, ale do kupy nedává jen svůj nový dům, jenž proměňuje v domov, ale především přebudovává svůj život. Staví ho znovu, na pevnějších základech. Když vám totiž nevyjde jedna věc, možná je to proto, že vám má vyjít něco mnohem lepšího.
A to je pozitivní poselství.
Vedle Liv tu je ještě teenagerka Maya, důchodce Valentin, chlapec Stanley a Livina láska z dospívání. Jejich příběhové linie se střídají, jejich životy se protínají a navzájem ovlivňují, především v tom dobrém.
Přestože byl příběh o opuštěné nebo rozvedené ženě zpracován mnohokrát (ostatně ve stejné situaci se ocitla i hrdinka předcházejícího románu Potterové, s nímž vás později taktéž seznámím), tento patří k těm nikoliv průměrným, nýbrž skvělým. Už to tu bylo, ale ne takto. Celý příběh je velmi pěkně, laskavě napsaný a dýchá z něj něha a pochopení a empatie, vše nadávkované velmi pečlivě. Nechybí ani tolik potřebná a povzbuzující naděje, která zacelí rány na srdci a vyhladí jizvy života.
Bylo to nesmírně krásné čtení, které mě potěšilo a k románu jsem se vždy, když se vyskytla chvíle, ráda vrátila. A možná ho po letech otevřu podruhé…
Pohlazení to bylo.
Potter, Alexandra: Jedna dobrá věc, Práh, vyd. 1., 2022
