Článek
Ráda čtu romantické komedie, obzvláště tehdy, pokud splňují oba požadavky, tedy že jsou romantické i komediální.
U titulu Jezevčík nosí Pradu od australské spisovatelky Stefanie Londonové mě nejdřív zaujal název, jenž přirozeně upomene na film Ďábel nosí Pradu, ale nemá s ním nic společného (navíc souboj Miranda vs. Camilla u mě bez přemýšlení vyhrává Camilla). Zaujala mě i chytlavě provedená obálka. A tato dvě lákadla stačila k tomu, abych se začetla do anotace. Zmínka o jezevčíkovi mě přesvědčila, abych tento román zkusila.
Hlavní hrdinkou je šestadvacetiletá Isla Thompsonová. Pracuje pro agenturu, v níž má na starosti sociální sítě. Bohužel se omylem dopustí jisté chyby, která vyústí v její výpověď. Přirozeně si musí hledat nové místo, protože potřebuje z něčeho žít a protože se stará o svoji čtrnáctiletou sestru Dani, jíž hodlá zajistit budoucnost a bezpečí a životní možnosti.
A tak se dostane ke své nové práci – hlídání nezvladatelného jezevčíka jménem Camilla. Camilla přišla o milovanou paničku, a tak jako lidé prožívají smutek, i ona je silně traumatizovaná z bolavé ztráty a ona bolest se projevuje jejím, kulantně řečeno, nepředvídatelným chováním.
Do třetice je tu Theo Garrison. Je to právě on, který Islu zaměstná, aby mu pomohla
s Camillou, se kterou si on sám poradit neumí.
V románu nechybí jisté samozřejmosti, s nimiž se v tomto žánru setkáváme. Pojí se především s postavou mladého Thea.
Theo je samozřejmě pohledný.
Samozřejmě je svalnatý.
Samozřejmě je bohatý.
Samozřejmě jeho duši zakrývá stín z dětství.
Ale naštěstí se tu nesetkáváme s jinými obvyklostmi.
Theo není tvrdým byznysmenem nebo finančníkem, nýbrž majitelem nakladatelství. To je přitažlivé.
Netrousí rádoby chlapácké řeči a hlášky. Taktéž vítané.
A onou tíživou událostí není alkohol rodičů, fyzické násilí, zneužívání nebo něco tomu podobného, nýbrž smrt rodičů v letech, kdy je velmi potřeboval, aby mu pomohli s vytvořením vztahu se světem.
Romantickou linku tu, jak jinak, zajišťují právě Isla a Theo. Četla jsem názory, i když byly řídké, že byl jejich vztah trochu urychlený, že vyžadoval pomalejší tempo. Zrovna v tomto případě mi připadalo, že jejich postupné sblížení bylo pozvolné a vyplývalo ze vzájemného pozorování jednoho druhým, bylo uvěřitelné.
A ještě jeden názor, ten byl naopak častý, se v komentářích objevoval. A sice, že Isla byla příliš „dokonalá“, příliš „svatá“. Pravda, šestadvacetiletá dívka, která hodně pracuje, nechodí na rande ani na párty, k tomu se stará o mladší sestru, se může zdát „nereálnou“, ale na světě se dějí i bizarnější věci. Nadto může Isla posloužit jako pozitivní příklad pro dnešní mladé. Pro některé z nich jsou, před dvacítkou i hodně po dvacítce, pojmy jako zodpovědnost, pracovitost, vytrvalost, píle, morálka, empatie, nesobeckost, i jisté sebezapření nebo obětování cizí pojmy, které vymizely z jejich stále se tenčícího slovníku. I žebříčku hodnot, jenž je opakovaně osekáván o další a další příčku. Nebo spíš z něj zbývají už jen třísky.
Ale zpátky k řádkům románu…
Tu vtipnou část zajišťuje především Camilla. Jakmile se objeví na scéně, je úsměv, ba přímo smích zaručen. Je to velmi sympatická postava, klidně by mohla dostat víc prostoru nebo rovnou svůj vlastní příběh. Její verze by byla jistě sžíravá a trefná a třeskutá. Ačkoliv např. Theův pokus uvařit Isle špagety si určitě vyslouží zasmání.
Jsem ráda, že jsem si opět velmi dobře početla a že radost z počátku příběhu ani během čtení nevyprchala jako bublinky ze šampaňského, ale udržela se jako letní horko, které ze dne ladně vpluje do noci.
Zbývá jen doufat, že nám nakladatelství Jota dopřeje i pokračování. Přimlouvám se za něj.
London, Stefanie: Jezevčík nosí Pradu, Jota, vyd. 1., 2024
