Článek
I když toho britský spisovatel David Nicholls napsal povícero, je znám především jako autor románu Jeden den (po právu) o dvou lidech, kteří se řádku let s pauzami potkávají a rozcházejí, aby navzájem dozráli jeden pro druhého, a z jehož ukončení by se měl autor zpovídat! Velký úspěch neunikl filmařům, kteří z něj v roce 2011 vytvořili film v hlavních rolích s Anne Hathaway a Jimem Sturgessem a nedávno jej do podoby minisérie převedl i Netflix (ten aby si něco nechal uniknout, nedávno jsem četla o jejich záměru zfilmovat Pýchu a předsudek, to mě vyděsilo!).
Vzhledem k tomu, jaký konec Nicholls připravil svým hrdinům z Jednoho dne, váhala jsem, jestli dát jeho novému románu šanci. Ale zvědavost převážila nad obavami.
Marnie pracuje jako redaktorka a korektorka na volné noze a nejradši tráví čas sama se sebou. Je rozvedená. Michael pracuje jako učitel zeměpisu a je rád sám. Od manželky je odloučený. Oba se zapojí do menší skupinky plánující několikadenní turistiku. Během túry klidnou i burácivou krajinou vedou poněkud smutné řeči, z nichž vysvítá, že si to, že mají rádi samotu, nalhávají, ale člověk dokáže být velice poctivý, pokud jde o lhaní sobě samému, a dojít k mírnému prozření. Avšak než k tomu dojde, musí nachodit spoustu kroků. Román totiž vedle pravděpodobně nových vztahových začátků je i o pěší turistice a přírodě. Sám autor se v nedávném rozhovoru vyznal ze své lásky k procházení se přírodou a zdolávání kilometrových vzdáleností.
Jestli vás otravují klasické milostné romány, kde on potká ji nebo ona potká jeho a kde se dá mnohé vytušit, je tento román vhodným nápadníkem. Není předvídatelný, není jednoduché odhalit všechny odbočky a cestičky, všechna zabloudění a pomýlené směry. Tempo je pomalé. Je to i vyznání přírodě mající uklidňující i léčivé účinky, zároveň životní zpověď dvou lidí středního věku s veškerou křehkostí a pošramoceným sebevědomím, jaké se může přihodit, když krachne partnerský vztah.
Závěr je příslibem budoucího vztahu, a poněvadž Marnie Michaelovi nakonec darovala košili (porozumíte, když si přečtete), lze jej onálepkovat jako vcelku šťastný. Tím se v závěrečných větách v příběhu probudila jistá radost, povznesení, pozitivita, přestože po celou dobu je to spíše neveselé čtení, lehce se z něj ozývá rezignace, zvlášť právě pro nové partnerství, pro ni ale není ani u jedné postavy důvod. Marnie má třicet osm let, Michael čtyřicet dva, jaképak vzdání se partnerského života? Seznámení nemusí být lehké, ale není nemožné. Moc nepomohla ani skutečnost, že – mě osobně – ani Marnie, ani Michael neupoutali.
Čtenářské komentáře jsou zatím spíš rozpačité, jedna čtenářka napsala, že jí vůbec nesedl styl psaní. Tím, že jsem četla Jeden den, věděla jsem, s čím se potkám. Bylo to vkročení do stejné stylistické řeky. Přesto mě některá volba slov a výrazů trochu či spíš dost zarazila, až se mi z nich kroutily uši.
Navíc je zarážející, kolik chyb a překlepů uniklo očím korektorky a redaktorky. To jsem koukala, asi jako kanadský trenér na porážku svého týmu od Dánska! Zdvojená slova, přeskupená písemka ve slovech, chybějící uvozovky u přímé řeči, chybějící čárky, špatné tvary slov a další překlepy. Ba co víc, když se postavy objímají, nečteme o „objetí“, ale o „obětí“. A to rovnou dvakrát. Až napotřetí to trefili správně.
Samozřejmě, nejsme neomylní a jsme lidé, taky udělám chybu, i když nechci a i když se snažím všechny „nečistoty“ před zveřejněním jakéhokoliv příspěvku vyčistit. Jenže v mém případě text nehlídají ani dva, ani tři páry očí. V románech dnes sem tam odletí čárka, přestože měla zůstat, i přehozená písmenka v jednom slově mohou projít, a procházejí, přes kontrolu, ale pokud se to stane tolikrát v jednom románu a pokud ten román vydalo nakladatelství holedbající se kvalitním výběrem příběhů a profesionálním přístupem nejen k redaktorské práci a trpící určitou úrovní snobismu, je to na chycení se za nos, to přinejmenším.
Po dočtení Jednoho dne jsem si ve čtenářském opojení v následujících letech nakoupila další romány Davida Nichollse, abych si je uschovala do knihovny a nechala je tam, až ucítím, že jejich čas nastal.
Po přečtení Jste tady je ještě nějakou dobu nechám čekat…
Nicholls, David: Jste tady, Argo, vyd. 1., 2025
