Článek
První kapitolu Penzionu Naděje jsem zveřejnila 6. 6. 2025. Poslední o rok a kousek později, 2. 7. 2026. Ač jsem to ještě minulý týden netušila ani já sama. :) To se někdy stane, že když vaše hlava funguje v neodpočinkovém režimu a řeší pracovní i osobní záležitosti, přepíná z jedné myšlenky na druhou, nakukuje do šuplíků různého druhu i důležitosti, při přípravě zveřejnění dalšího dílu románu na pokračování snadno přehlédnete, že jste se dostali až na jeho konec.
Zprvu se vše jevilo jako nevinné. Otevřela jsem si dokument v počítači a chtěla se pustit do kopírování. Našla jsem místo, kde jsem skončila posledně, abych správně navázala, a sotva jsem zjistila, že kurzor už nechce v dokumentu sešplhat níž na další pokračování textu, svraštila jsem obočí. Přirozeně jsem se domnívala, že se zasekl. Jenže po chvíli soustředěného (a klidného) mačkání šipky jsem shledala, že kurzor je ve všem nevinně, zato já jsem na vině.
Text nikde nepokračuje.
Nejprve mě polilo zděšení, jak jsem si toho posledně mohla nevšimnout. Poté jsem se zasmála, poněvadž to mnohdy bývá nejzdravější reakce. To jsou malé věci.
Penzion Naděje jsem zveřejňovala s radostí a s myšlenkou na mé oblíbené autory, jako je např. Charles Dickens nebo Elizabeth Gaskellová, jejichž příběhy se čtenáři žily roky na stránkách novin a časopisů, než se převtělily do fyzické podoby a usadily se v soukromých knihovnách. Moje vpravdě konzervativní povaha, pravidelná ohlédnutí do minulosti a obliba (téměř) všeho starého mě ponoukla, abych to zkusila stejně a využila prostor tady na Médiu k publikování četby na pokračování.
Příběh Charlese Mormonta, jenž na začátku prchá za lepším životem, a majitele krachujícího penzionu Geralda Hopea a mnoha dalších postav, jež se v příběhu z dob, kdy se ulicemi valila mlha a vzduch byl cítit chudobou, postupně vynořily a zabydlely se v něm, je starý mnoho let. Popravdě netuším, kdy mě nápad na něj napadl. Jeho první slova mi zapadla do paměti jako do úkrytu, jsou natolik hluboko, že je nevylovím. Jen vím, že vznikl předlouho před covidem. Dlouho předtím, než jsem se odhodlala vůbec něco zveřejnit. Dlouho předtím, než jsem nabrala to minimum odvahy, abych zpoza bezpečí počítače začala nesměle nakukovat do spisovatelského světa.
Ale vše jednou dojde do konce. Pomalu nebo rychle, na tom nezáleží, rychlost je proměnlivá a nestálá, avšak závěr jistý. A toho Penzion Naděje dosáhl. Příběh domu, v němž to po letech smutku a přežívání ožilo hudbou, veselím, smíchem i spokojeností, i všech jeho obyvatel, se uzavřel. A to nejlépe, jak mohl. Žádostí o ruku. Protože zasnoubení a svatba, to jsou nejkrásnější začátky nového příběhu.
Ze srdce moc děkuji všem čtenářům, kteří si pro mé hrdiny každý týden vytvořili skulinku času a kteří s nimi zůstali od prvního slova do posledního a provázeli je na jejich cestě.
