Článek
Rozhodla jsem se seznámit s Theem z města Golden od první chvíle, kdy jsem ho uviděla. Protože Theo vypadal dobře.
Samozřejmě mám na mysli Thea z románu Theo z města Golden. Literární, fiktivní postavu a jednu z nejlákavějších podzimních novinek, kterou můžete v knihkupectví objevit.
Bylo to dobré seznámení, to musím uznat. Krásné, vřelé, idylické, přátelské, emotivní, dojemné. A ke konci taktéž nečekaně šokující a s odhalením tajemství, které si s sebou Theo do města Golden přinesl a které se po celou dobu nad příběhem vznáší jako hustá, nepropustná mlha, u níž čtenář věří, že se na závěr přece jen rozpustí.
Autorem románu o síle a důležitosti laskavosti je americký spisovatel Allen Levi. Původně právník, jenž prostředí soudů vyměnil za hudbu a písničkářství, aby roku 2003 napsal dětskou knížku Oliviatown, jež byla adaptací jeho stejnojmenné písničky z alba Change for the Better. Roku 2014 přišel s knížkou The Last Sweet Mile, v níž sdílel vzpomínky na blízké přátelství se svým bratrem. Ten zemřel o dva roky dříve.
Theo z města Golden představuje Leviho románový debut. Původně vyšel samonákladem, než ho převzalo nakladatelství Atria Books spadající pod Simon & Schuster. Název je přitažlivě jednoduchý, pročež chytlavý, vzbuzuje dostatečnou zvědavost i očekávání, co ve čtenáři začnou mravenčit. A na to existuje jen jediný lék.
Příběh si přečíst.
Kdo je onen Theo v názvu? Co se mu přihodí? A co to je za město, to město se zvláštním jménem Golden?
Dalo by se začít pohádkově: Byl nebyl jeden Theo. A tento Theo se usadil v městečku Golden. Jednoho dne vstoupil do kavárny Kalich, kde na zdech spatřil kreslené portréty. A dostal nápad… Z tohoto nápadu se vyvinulařada setkání, některá z nich přerostlav nová přátelství a dobré známosti, v čistou lidskou blízkost a otevřela prostor pro projevení lidské dobroty a nahlédnutí života z hezčí stránky. Přestože ošklivosti se nelze zcela zbavit, jak napovídá závěr více než čtyřsetstránkového románu.
Sice se jedná opříběh zesoučasného světa, třebaže vymyšleného města podobajícího se menšímu americkému městu, po celou dobu čtení na mě působil dojmem světa zapadaného prachem minulosti.
Theo by se totiž mohl zcela bez ostychu postavit po bok „starých“ románů. Tím mám na mysli romány spisovatelů, kteří bohužel už nikdy nic nenapíšou. A nemuseli bychom za nimi cestovat příliš daleko. Stačilo by nakouknout do první poloviny minulého století. Třeba do Dalu v Yorkshiru nebo setrvat na americkém kontinentu a nahlédnout na jednu odstrčenou farmu, kde vládnou slepice.
Kdysi byly romány jiné, hovořily pomalu, poeticky, obšírně. Nestresovaly se chvátavostí a plynuly pozvolna jako mraky na obloze, které ví, že ať rychle nebo pomalu, stejně doputují do cíle. Na rychlosti totiž nezáleží, respektive ti moudří ví, že spěchat netřeba. Nakonec na konci všichni zastavíme na červené. Jen jedni budou supět jako lokomotiva, druzí budou činit hluboké nádechy a soustředěné výdechy.
To vše je Theo a příběh o něm. A to vše je jeho výhoda i nevýhoda. Výhoda, protože mnoho autorů dnes takto už nepíše. A nevýhoda, jelikož dnešní čtenáři nemají dostatečné čtenářské schopnosti, aby takový román dokázali učíst a náležitě ocenit. Většina myslí je roztěkaných a vyžadují rychlé a stručné texty. Nebo – pouze obrázky.
Je to velká škoda. Velká, obrovská. Poněvadž jsem přesvědčená, že společnost a svět ve svém momentálním neempatickém, marnivém, sobeckém, povrchním rozpoložení potřebuje právě tyto a podobné příběhy „nutící“ číst soustředěně a neuspěchaně, nezdolávat řádek za řádkem, jako by čtení bylo maraton, a zároveň vnímat a znovu objevovat důležité lidské vlastnosti, které z našeho denního „repertoáru“ mizí.
Ještě zmíním, že krémová obálka s ptačím pírkem (vysvětlení najdete v příběhu) názvu výborně sekunduje a vystihuje pravdivost rčení, že v jednoduchosti je krása. Jako by oslavovala minimalismus a prostou, nenápadnou eleganci, jež vždy přitáhnou pozornost.
A to romány potřebují. Především tak skvělé jako Theo z města Golden.
Seznamte se s ním taky.
Levi, Allen: Theo z města Golden, Ikar, vyd. 1., 2026
