Článek
Jako lidé, i knížky potřebují správné načasování. Jsem ráda, že mi život Pobřežní cestu připomněl ve správný čas. V roce 2020, kdy ji vydalo nakladatelství Kazda, bych ji, hádám, ještě tolik neocenila. Jistě by mě upoutala, ale nezanechala by ve mně tak velkou stopu. Unikly by mi nenápadné, drobné a podstatné nuance příběhu postaršího manželského páru, Raynor a Motha, kteří přišli o všechno, a to doslova, aby zjistili, že… vlastně všechno mají. Když mají jeden druhého. Ne že by to do té doby nevěděli, ale přece jen mnohdy na jisté důležitosti v chaosu prostých dní zapomínáme. Ale život si vždy najde cestu, jak nám je připomenout…
Síla jejich autobiografického příběhu nezdolná jako přírodní živly se ukrývá právě ve faktu, že nejde o románovou smyšlenku, nýbrž o skutečný příběh skutečných lidí. Raynor s Mothem ztratili dům, podnikání, úspory. Tedy to, co nás lidi zakořeňuje ve společnosti a činí nás pro druhé „přijatelnými“. Ke všemu se dozvěděli, že Moth trpí nevyléčitelnou chorobou.
A tak když už opravdu nic neměli a byli vytrženi z každodenního rutiny, rozhodli se pro šílený nápad. S mizerným vybavením a osmačtyřiceti librami na týden absolvovat Jihozápadní pobřežní cestu, jejíž délka se počítá na víc než tisíc kilometrů.
Raynor Winnová upřímně, citlivě a emotivně popisuje jejich putování podél jihoanglické pobřeží od Mineheadu po Poole, které s manželem přerušili pouze na zimní měsíce, poněvadž po celou dobu přespávali venku a chlad a mráz by v přírodě jednoduše nepřežili. Když však vykouklo jaro a teplo odehnalo studeno, vrátili se do míst, kde putování přerušili, a dokončili stezku.
Pobřežní cesta není jen vyprávěním o putování z bodu A do bodu B dokonale úchvatnou britskou krajinou, jejíž atmosféra je jedinečná a kouzelná, ukrývá v sobě dávné roky a staré příběhy, co přežily staletí, ale o nečekané životní pouti, co se propíše do kůže, svalů, kostí. Do myšlenek, které se, pokud jsou nemocné, uzdraví. Je o spojení s přírodou, o němž se hodně napsalo i namluvilo a které skutečně existuje. O zoufalství i odvaze. O boji i smíření. O smutku i naději. O nezdolnosti a víře. O lásce a její podstatě, jejím nezpochybnitelném smyslu a síle. Ale i o tom, jak na lidi působí slovíčko „bezdomovec“, aniž by byli ochotni nahlédnout za oponu. Jako zlé zaříkadlo. Perfektní odpuzovadlo.
Předsudky neumírají snadno.
Někteří čtenáři si povzdechli, že se Raynor až příliš věnovala dění kolem, namísto aby více přiblížila jejich vnitřní svět.
Tož jsou to Britové. :)
Teď vážně – čtenář nakoukne i do jejich myšlenek a pocitů. I když je pravda, že kdybychom se o nich dočetli o kousek více, zvlášť v případě Motha, nikoho by to neurazilo. Nicméně to, co Raynor sdělila, sdělila čtivě a krásně, místy až poeticky. Těšila jsem se na každou další kapitolu, ba co kapitolu! Na každou další stránku, každou větu, každé slovo.
Taktéž jsem se v komentářích dočetla, proč si s Mothem před cestou nekoupili lepší vybavení nebo se lépe nestravovali. Případně jestli neexistoval někdo, kdo by jim na omezenou dobu pomohl. Myslím, že vše Raynor v knížce zdůvodnila. Objevily se i občasné „stížnosti“ na stále se opakující situace. Jenže při putování toho příliš neděláte. Přes den pochod, večer hledání místa pro přenocování, ráno snídaně, doplnění zásob a další pochod. Sem tam setkání s výletníkem či místním. A to vše znovu a znovu. Den za dnem. Od startu po cíl.
Bylo to působivé, dojemné, inspirativní čtení.
Pokud se příběh Raynor a Motha dotkl vašeho srdce, a já věřím, že ano, protože si neumím představit opak, můžete zajásat. Raynor Winnová napsala ještě dvě pokračování – Bouřlivé ticho (2022) a Po stezkách (2023). Obě už mám připravené na stále se zvyšující knižní kupičce, která mě dávno přerostla. Což s mými dětskými centimetry není složité… Příští rok by na svět by měla vykouknout dokonce čtvrtá knížka – On the Winter Hill. V ní Raynor popisuje svoji cestu od západního k východnímu pobřeží severní Anglie.
Jestli je nějaká knížka, kterou byste si do konce roku měli přečíst, je to Pobřežní cesta.
Šťastnou cestu. Teda čtení. Ač i čtení je svým způsobem cestování…
P. S. Když jsem měla knížku rozečtenou, narazila jsem na internetu na jisté zmínky, že Raynor Winnová nebyla ve svém vyprávění zcela upřímná a realitu si pokroutila, jak potřebovala. Zkrátka v něčem lhala. Upřímně, nechtěla jsem si tím kazit krásnou četbu a za mě na tom ani nezáleží. Pobřežní cesta je krásná literatura a v krásná literatura vyznává jiná pravidla než studený svět faktů. Možná si zmíněné dohledám po přečtení i dvou dalších pokračování. A možná taky ne. Někdy nepotřebujeme vědět všechno. Někdy potřebujeme jen povzbuzení a inspiraci.
P. P. S. V kinech loni běžela filmová podoba knížky, ve které se do ústřední dvojice báječně převtělila Gillian Andersonová a Jason Isaacs. Nesla název Stezka života. Ještě jsem ji neviděla, ale to přijde.
Winnová, Raynor: Pobřežní cesta, Kazda, vyd. 1., 2020
