Článek
Nesuď knihu podle obalu. Pravdivé přísloví. Spoustu knížek v redakci obléknou do neslušivého, nepřitažlivého, leckdy kýčovitého kabátku, který jim nesedí, ale ony za to nemůžou, jich se na názor nikdo neptá, pročež musí trpělivě a s nadějí tiše vyčkávat na poličkách v knihkupectví a doufat, že navzdory nelichotivému vzhledu po nich sáhne osvícený, nepovrchní čtenář, nalistuje jakoukoliv stránku a zjistí, že krása je ukrytá uvnitř.
Někdy obálky naopak zafungují jako sladké lákadlo, jako lahodný krémový dortík vystavený v cukrárně.
Takto se jeví i obálka pro titul Kavárna s vůní perníčků. Vůbec obálka byla u tohoto pohodového románu velkým tématem od počátku, co se objevil na sociálních sítích. Vzápětí se seskupila skupina čtenářek – kam spadám i já –, jejichž oku výsledek v podzimních tónech s dýněmi (miluju dýně!), listím a útulně vyhlížejícím domkem lahodila. Pozadu však nezůstala druhá skupina, které se česká verze nepozdávala, do detailu ji rozebíraly a upomínaly na – podle nich – výstižnější a koukatelnější zahraniční verzi.
Která skupina čítala víc čtenářek, netuším, ale i po měsících od vydání a po několika dnech od přečtení bych se české varianty obálky zastala.
Román vyšel o loňském podzimu, ideální čas pro příběh z malého městečka Dream Harbour, kde roční období spadaného listí a dýní (miluju dýně!) zbožňují natolik, že založili i Podzimní festival. A samozřejmě pro každodenní fungování a přežití dne, a vůbec pro klid uvelebený v duši a spokojenost v srdci, se potřebují nadopovat oblíbenou kávou, ať je to lahodná káva s perníčkovým kořením (mňam) nebo latté (mňam) nebo jakákoliv jiný druh. Než jsem se k němu pročetla a dostala, podzim zmrzl v zimu a starý rok vystřídal rok nový. Což znamená, že se za tu dobu nakupilo množství natěšených čtenářek, které po přečtení již tak potěšené nebyly a začaly se množit ne zcela zklamané komentáře, ale ani ne úplně rozjásané.
A tak jsem Kavárnu otevírala s drobnou obavou, abych se nepřiřadila k těm rozčarovaným, přála jsem si, aby se mi příběh líbil, aby voněl jako čerstvá káva, aby chutnal jako domácí perníčky a aby probudil pocity útulna a pohodlí. Nechtěla jsem po přečtení prohlásit: „Román má krásnou obálku.“
A říct to nemusím. Ale…
Hlavní hrdinka Jeanie ze strachu z hrozby infarktu podala výpověď ve stresující práci a převzala kavárnu, kterou jí přenechala její tetička Dot. A protože káva je životabudič, bez něhož nelze žít, jak jsme si ujasnili o několik řádků výš, všichni obyvatelé se těší, až Jeanie kavárnu opět otevře. Když jsem u toho, ač Jeanie původně pracovala v kanceláři a s vedením kavárny a přípravou kávy nemá žádné zkušenosti, nebo se o nich autorka minimálně nezmiňuje, praktická stránka se tu neřeší. Jeanie do nové práce vpluje poměrně bezbolestně a rychle. To mě zarazilo. Přirozeněji a realističtěji by působilo, kdyby se Jeanie postupně učila a seznamovala se se zcela novou profesí a vším, co s ní souvisí. Pokud by někdo hledal „návod“, jak se to má s vedením kavárny, tady ho nenajde.
Americká spisovatelka Laurie Gilmorová se soustředí především na romantickou linku a na to, jak se Jeanie postupně zabydluje, vytváří si nové přátelské vazby a začleňuje se do maloměstského kolektivu, který žije a dýchá nejen pro kávu, ale i klepy. Ty jsou pravidelnou přílohou, chutnější než zákusek. Navíc přidala i jednu záhadu, a sice kdo se snaží Jeanie sabotovat provoz kavárny.
S jejím vyřešením, a nejen s tím, jí pomáhá sexy farmář Logan oblékající se do flanelových košil. Ty jsou tu mnohokrát zmíněny. Jejich oblíbenost chápu, sama je ráda nosím. Jsou měkké a pohodlné a v zimních dnech hřejivé, ale můj šatník můžeme probrat jindy. Logan je jakožto muž vykonávající fyzickou práci urostlý, bez toho by to nešlo, tuberkulózně vyhlížející mužský by nezaujal, a především raněný z potupného konce posledního vztahu, jemuž přihlíželo celé město.
Oba jsou hodně nejistí a váhaví a řeší, jestli spolu být nebo ne, chce Jeanie zůstat nebo je pro ni Dream Harbour přechodným místem, překonal Logan své trauma a tak dál. A zase znovu. Až do konce. Romantika z jejich sbližování ale příliš nedýchá, abych pravdu řekla, připadalo mi to poněkud mdlé. Spisovatelka chtěla romantiku zřejmě posílit milostnými scénami, které ale nejsou až tak žhavé, jak by měly být. Popravdě jsem se u nich tvářila rozpačitě.
Jak jen to shrnout?
Kavárna s vůní perníčků zastupuje kategorii nenáročné romantiky, která by potřebovala dokořenit. Je to slabší káva. Příběh bych nezavrhovala, pro večerní úlevu po náročných dnech a unavenou mysl to bylo vyhovující, ale mrzí mě, opravdu je mi líto, že to přece jen nebylo o velkou kapku kávy lepší. Ráda bych to pochválila daleko víc.
Abych nezapomněla, záhada nakonec není natolik záhadná, aby ji čtenář neodhalil před jejím vysvětlením, ale to je v příběhu drobnost.
Laurie Gilmorová se do městečka vrátila a, jak to ostatně dnes bývá častým spisovatelským zvykem, v dalším románu Knihkupectví s vůní koláčků, který nakladatelství Cosmopolis připravuje na konec měsíce knihy, oživila jedny z vedlejších postav, jimž věnovala samostatný příběh. Takže zjistíme, jak to má majitelka knihkupectví Hazel s ženy střídajícím Noahem. (Samozřejmě již teď je to jasné, ale víte, co říkám – není důležitý začátek a konec, ale prostředek.)
Přečtu si to. Zajímá mě, jestli to bude lepší čtení nebo stejné, protože chci doufat, že to nebude horší.
(Mimochodem, už jsem zmiňovala, že miluju dýně?)
Gilmore, Laurie: Kavárna s vůní perníčků, Cosmopolis, vyd. 1., 2024
