Článek
Kapitola třetí
Frederick si navykl chodit do Blackchapelu nejméně dvakrát, častěji však třikrát do týdne, a kdyby mohl, navýšil by počet návštěv ze tří na sedm. Vždy u Oony Paltridgeové a Rosie pobyl od rána do odpoledne, přičemž kolem druhé hodiny se omluvil, že už je slušné odejít, a Rosie ho přemluvila, aby ještě půl hodiny vydržel, načež se půl hodina protáhla na rovnou hodinu. Oona Paltridgeová proti tomu nijak neprotestovala a ráda sledovala, jak je Rosie spokojená a usměvavá, protože si jejích úsměvů do doby, než k nim začal Frederick docházet, moc neužila, však také důvodů k úsměvům bylo pomálu, zato k mračivému výrazu jich bylo až příliš.
Asi týden trvalo, než si na jeho přítomnost obyvatelé čtvrti navykli natolik, že ji skoro nevnímali. Zpočátku byli vykulení a nemohli se na něj vynadívat, občas po něm někdo hodil otázkou, jestli náhodou nezabloudil, za ní následovala nabídka, že mu za slušnou odměnu pomůžou najít cestu ven, nebo ho zastavila nastavená dlaň či pláč a kňučení hladových dětí, jejichž matky poprvé nabízené jídlo hrdě odmítly, ale podruhé hrdost spolkly, jelikož tou své početné potomky, jejichž bříška bývala vyboulená, nenasytí, ale zato jablkem a chlebem
i masem ano.
Po druhém týdnu už Frederickův příchod nevzbuzoval pozornost, už se jeho směrem neobracely šeptající hlavy ani zvídavé oči, ani se ho nikdo na nic neptal, někteří dokonce kývli na pozdrav, brali ho jako pravidelného návštěvníka. Frederick s sebou už nenosil jen jeden košík, ale rovnou dva, i když i to bylo málo. Jeden míval pro Oonu Paltridgeovou s Rosie a z toho druhého obdarovával ty, kteří to potřebovali (a těch bylo vždy víc než jídla v košíku).
„Pořád trváte na tom, že moji společnost nechcete?“ ptávala se ho dívka, jež mu při druhé návštěvě Blackchapelu zastoupila cestu a navykla si zastupovat ji pokaždé, když ho zahlédla. Jmenovala se Nancy, ačkoli pro své zákazníky bývala Claire, Catherine, Elizabeth, Jane nebo dívkou beze jména (to nejčastěji). Stále byla spoře oblečená i vyzývavě namalovaná.
„Ano, Nancy, trvám,“ odpovídal jí pokaždé Frederick. „A trvám i na tom, aby sis smazala ty šminky z obličeje, pořádně se oblékla a našla si jinou práci,“ dodával odhodlaně.
„Za žádnou jinou práci mi nikdo tolik nezaplatí,“ vzpouzela se.
„Nezdá se, že by ses měla lépe než jiní, co tu žijí,“ namítal Frederick. Jejich rozhovor probíhal pokaždé stejně a k jeho smutku pokaždé bez výsledku, nazítří ji našel v takovém stavu, v jakém ji den předtím opouštěl.
Poté už Fredericka nikdo nezastavoval a on se zastavil až před dveřmi Oony Paltrigeové, ale zhusta na něj Rosie čekala už venku před domkem a věšela se mu spolu s Thomasem na krk nebo na záda či nejdříve na krk a potom na záda.
„Donesl jsi čokoládu, strýčku Fredericku?“ zajímala se, poněvadž jí tato pochoutka zachutnala, stejně jako se jí líbilo, když jí Frederick poté, co vypila jeden hrníček, omýval ulepený obličej.
„Jistě,“ přitakal pokaždé.
Zato Oona Paltridgeová se ptávala jinak.
„Zase jste nám donesl jídlo?“ tázala se ho dvakrát do týdne a protestovala, aby tak neutrácel. „Ještě jsme nesnědly to, co jste nám donesl začátkem týdne, a už tu máme něco nového.“
„A proč už to nemáte snězené?“ podivoval se Frederick, jelikož byl přesvědčený, že Rosie by jídlo zhltla jedna dvě, aniž by ji musel někdo pobízet. Ji bylo naopak nutné krotit a hlídat, aby toho nesnědla víc, než byl její žaludek schopen snést.
„Šetříme,“ odvětila Oona Paltridgeová a ve skutečnosti tím mínila, že šetří na sobě, opakovaně jedla menší porce, než jaké nakládala Rosie.
„Nemusíte šetřit. Můžete toho sníst, kolik chcete,“ snažil se ji přesvědčit Frederick, ale Oona Paltridgeová vzdorovitě vrtívala hlavou a pramínky umytých a učesaných vlasů, které mívala vyčesané, jak nejlépe to svedla, jí u toho lechtaly do obličeje. Tak jako se mu nedařilo uspět u Nancy, nedařilo se mu zbavit Oonu Paltridgeovou jejího zvyku šetřit se vším, čeho se jí a Rosie před ním nedostávalo.
„Tak si aspoň můžete udělat zásoby,“ říkával po dalším prohraném souboji a s potěšením sledoval, jak se spíž, jež před jeho návštěvami bývala většinou prázdná, a pokud už v ní něco bylo, nebylo to nic, na co by měl člověk opravdu chuť, zaplňuje.
Pokaždé se od Oony Paltridgeové i Rosie domů vracíval v lepší náladě, příjemně povznesen a povzbuzen do dalšího dne. Tyto návštěvy mu pomáhaly lépe se vyrovnat se ztroskotaným vztahem s Catherine a jejím zasnoubením, v němž nefiguroval coby snoubenec, ačkoli skutečnost, že na celou záležitost díky návštěvám u Rosie nemusel myslet celý den, jen část dne (většinou ráno před snídaní a dobu po večeři), ještě neznamenala, že se s danou situací vyrovnal.
„Tak Catherine Stodhartová se od včerejšího dne nejmenuje Stodhartová, ale Mallowenová. To předešlé příjmení znělo lépe,“ konstatoval pan Findhood, a kdyby si Catherine Stodhartovou měl brát někdo jiný, někdo, na kom by mu záleželo a kdo by se těšil alespoň troše jeho sympatií, varoval by ho, že jeho příjmení (ať by znělo jakkoli), by se k jejímu jménu rozhodně nehodilo.
Bylo pozdě večer, den dávno zmizel a večer pomalu mizel též a nahrazovala ho hluboká noc. Pan Findhood se synem vysedával po večeři v salonu a konečně začal o tom, co ho od včerejška pálilo na jazyku. Chtěl Frederickovi tuto novinu oznámit co nejdříve, aby to byl on, od koho se ji dozví, nikoli někdo cizí, pouze hledal vhodnou chvíli, ale jeho syn to vyřešil za něj. Frederick sice jako obvykle vstal brzy, proto si s ním chtěl pan Findhood pohovořit po jídle, jenže jeho syn zhltl pár soust snídaně a jen co dosedl, už se zase zvedal
a loučil se se slovy, že se vrátí pozdě odpoledne, možná až k večeru, tudíž bylo jasné, že si spolu promluví nejdříve u večeře, a takovéto zprávy se u večeře (ani u snídaně, ani u svačiny, ani u oběda) nesdělují, jelikož kazí chuť k jídlu, takže zbýval čas strávený v salonu.
„Měl bych pro ni lepší,“ poznamenal Frederick, rukama ťukal o opěradlo křesla, až to nevydržel, zvedl se a nalil si víno. Obrátil se na otce. „Chceš také nalít?“
Pan Findhood zavrtěl hlavou. „Nesouhlasím, to by znělo ještě hůř. V takovém případě zní Mallowenová dokonale,“ kontroval v reakci na synovo prohlášení.
Frederick upil ze skleničky a posadil se.
„Asi máš pravdu,“ pověděl unaveně s pohledem upřeným na klidnou hladinu vína.
Pan Findhood se zarazil. „Že bys konečně uznal pravdu mých úsudků?“
Frederick v zamyšlení zakroužil se skleničkou, ale hlídal, aby se červené víno nepřelilo přes okraj a nezanechalo skvrnu na koberci.
„Asi ještě ne,“ přiznal popravdě a dopil víno na druhý lok.
Pan Findhood se zakabonil. „Tohle ti nepomůže. Tohle nikdy nikomu nepomohlo. Vždycky to věci jenom zhorší.“
Frederick mlčel a toužil si nalít druhou skleničku.
„Co kdybys mě nechal, abych to zjistil sám,“ zamumlal.
„Prosím,“ pokrčil pan Findhood rameny.
Frederick tedy vstal a nalil si další víno.
„Pořád jsi uražený a rozčilený,“ podotkl pan Findhood.
„Nejsem,“ odsekl Frederick a navzdory velké snaze v jeho hlase zazníval potlačovaný hněv.
„Jsi.“
„Nejsem,“ zopakoval, ale ani napodruhé se mu nepodařilo promluvit neutrálně.
„Nehádej se se mnou jako malý kluk.“
„Tak se mnou tak nejednej.“
Frederick vypil víno, tentokrát na jeden lok.
„Chceš si o tom promluvit?“ nabídl mu otec.
„Ne.“
Frederick se té noci pokoušel číst, aby unikl svým myšlenkám a věnoval se myšlenkám jiných, ale nebyl v tom úspěšný, proto po dvaceti minutách snažení knihu nechal ležet na klíně a zaobíral se Catherine Stodhartovou. Vlastně Mallowenovou, opravil se vzápětí. Připomněl si večer, kdy ji spatřil poprvé a kdy ho dokonale okouzlila. Byla krásná
a usměvavá a on zatoužil si s ní promluvit a zatančit, přestože si nebyli představeni, což se jal okamžitě napravit.
„Divím se, že jsem vás nikdy předtím nepotkal,“ poznamenal, když spolu tančili první tanec.
„To bude asi tím, že jsem se nedávno přistěhovala,“ vysvětlila a usmála se na něj. Měla lehký krok i ladné pohyby a ve žlutých šatech zářila jako letní slunce.
„Doufám, že nemáte v plánu se brzy odstěhovat.“
Na chvíli se zamyslela. „Myslím, že ne.“
Tehdy si samozřejmě všiml, že ji obdivovali i jiní muži (zato mu uniklo, jaké pohledy k nim vysílala Catherine), ale on doufal, že ona bude obdivovat jen jeho. Zakrátko se jí podařilo ho o tom přesvědčit a dlouho ho v tomto vědomí udržovat, poněvadž něco takového jí nikdy nečinilo problém. Vyhledával společnost, kterou vyhledávala ona, zval ji na procházky i vyjížďky a ve společnosti se o nich brzy začalo šeptavě hovořit a jejich sňatek byl chápán jako hotová věc (především Catherine, aniž to kdokoli tušil, ho chápala jako hotovou věc, o níž nelze diskutovat, lze debatovat pouze o datu svatby). Když mu po jisté době prozradila, že má z prvního manželství syna (tomuto tématu se nemohla vyhnout, ačkoli s ním vůbec nespěchala a o synovi se vůbec nezmiňovala; už tak si myslela, že kdyby nebyla vdova, její postavení by bylo výhodnější a měla by více možností), nenapadlo ho, že by to měl být problém, byl ochotný jejího syna přijmout. Vždyť každý chlapec potřebuje otce!
„Catherine, už se známe dlouho…,“ začal jedno odpoledne Frederick a Catherine si pomyslela, že až příliš dlouho, i když to dlouho nebylo, byla to velmi krátká doba, „když vás požádám o ruku, budete souhlasit?“ nadhodil, na své poměry nezvykle nesměle.
Catherine se lehce pousmála a odvrátila pohled. „Musíte se mě nejdřív zeptat, abyste to zjistil,“ popíchla ho a v duchu se zaradovala, že konečně vyslovil otázku, na niž dychtivě čekala, ale protože se obávala, že by se jí nemusela dočkat, zcela se nezříkala společnosti trpělivého pana Mallowena.
A potom přišel jeho otec se svou podmínkou, již Frederick považoval za nesmyslnou
a pokoušel se ji otci nejprve rozmluvit, jelikož dva roky někde v cizině považoval za plýtvání času („Není to plýtvání času, uvidíš, že ti takto naopak ušetřím spoustu času. Nejméně dvacet i více let útrpného manželství,“ argumentoval pan Findhood). Když zjistil, že otec nežertuje ani neustoupí, podvolil se, poněvadž mu chtěl dokázat, že si vybral správně a že se v Catherine mýlí. Těšil se, že po příjezdu pocítí zadostiučinění, nikdy ho nenapadlo, že by se radost z návratu mohla změnit v trpkost.
„Catherine, musím odjet,“ oznamoval jí sklesle po rozpravě s otcem.
„Kam?“ Původně nebyla nijak zneklidněná, jelikož se domnívala, že Frederick pojede zařídit něco, co se bude týkat jejich sňatku nebo budoucího života. Třeba jim už vybral dům, jímž ji bude chtít překvapit, a pojede se na něj podívat. V tom mu rozhodně bránit nebude.
„To nevím, vlastně je to jedno, ale musí to být na dva roky.“
Tímto prohlášením ji šokoval a plně si vysloužil její pozornost. „Prosím?“ její tváří překryl stín nevole. „Dva roky?“ zeptala se nevěřícně. „Proč?“ jakmile otázku vypustila z úst, nepochopením přivřené oči prozřením doširoka otevřela. Bylo jí jasné, že tento nápad nevzešel z hlavy nikoho jiného než pana Findhooda. Brzy dobře vycítila, že se mu nelíbí (při pohledu do zrcadla to nechápala) a že s tím v tomto případě nebude schopná nic udělat, což se jí stávalo zřídka. Ale doufala, že přesto nebude pan Findhood překážkou, již by nebyla schopná zdolat, a že se mu Frederick postaví a prosadí si svou, tedy ji coby paní Findhoodovou.
„Ale ty nikam nepojedeš, že?“ nevyslovovala to jako otázku, nýbrž jako konstatování a hleděla na něj co nejdojemněji.
Když se k jejímu zděšení Frederick otcově vůli podřídil („Vrátím se,“ stále jí opakoval a ona se tvářila, že tomu věří) a skutečně odjel, celý týden zuřila a uvažovala nad svou volbou a došla k závěru, že pro ni a její budoucnost bude nejlepší se ze zasnoubení s Frederickem vyvléct (ostatně o něm zatím nikdo nevěděl, nic nebylo oznámeno), jestliže na něj má tak malý vliv, zato jeho otec tak velký, a pojmout za manžela pana Mallowena, jehož rodiče již nežili, tedy se nemusela obávat, že by ji čekaly komplikace jako u Fredericka. Pan Mallowen o sobě rozhodoval sám, a jakmile se vezmou, bude velmi ráda rozhodovat za něj, aby se nemusel nijak namáhat, jako jeho žena se přece musí postarat o jeho dobro a pohodlí.
Frederick samozřejmě nic z toho netušil, Catherine považoval za jistotu a vůbec by ho nenapadlo, že by ji mohly napadat takové věci, jaké ji napadaly. Zatímco ona netruchlila
a nijak se nestranila lidí, naopak hojně navštěvovala společnost a přijímala lichotky i dary od pana Mallowena, on vzpomínal na jejich společné chvíle a odpočítával každý den, jímž se přiblížil k odjezdu.
Jakmile lhůta vypršela, ničím se nenechal zdržovat a spěchal, třebaže se mu zdálo, že loď nepluje dost rychle a dostavník se po cestě zapadané bílým prachem záměrně plouží, měl chuť vyměnit si místo s kočím a sám koně popohánět kupředu. Jen co přeběhl práh domu a zavolal na otce, že je zpět, hodlal se vykoupat, převléct, a ještě ten den odběhnout za Catherine, ale otec ho zadržel a nedovolil mu za ní jít dřív než následující odpoledne, tak jak se má.
Když od ní to netrpělivě vyhlížené odpoledne odcházel, nebo spíš vyběhl, byl rozlícený a pocit rozhořčení mu neumožňoval normálně přemýšlet. Když o celé situaci uvažoval ve skrytu svého pokoje, nebyl o moc pokojnější, chvíli dokonce otce vinil z toho, že za to, jak jeho vztah s Catherine dopadl, může on, nikoli ona, ji z ničeho nepodezíral, jenže dlouho mu to nevydrželo. Kdesi hluboko věděl, že je to nesmysl a že otcův instinkt zafungoval jako vždy správně, ale zatím tuto pravdu odmítal přijmout. Jakmile se v příštích dnech uklidnil a vystřízlivěl, chtěl vyběhnout z pokoje, zamířit ke Catherine a svá slova pronesená ve vzteku vzít zpět a pokusit se celou situaci zvrátit. Ale neudělal to. A už to ani neudělá.
Uchopil knihu a pokusil se podruhé se začíst, ale neposunul se dál než o jednu stránku. Když byl dítě, požadoval, aby mu matka čítávala každý večer, a nepustil ji z pokoje dřív, dokud ukolíbán jejím tichým, sametovým hlasem neusnul. Jakmile myšlenky na Catherine vystřídala myšlenka na dětství a předčítání, byl to jen krůček k další myšlence. Najednou ho napadlo, že by Rosie mohl donést nějakou knížku a kroutil hlavou, že ho to nenapadlo dřív. Vstal a sešel do knihovny. Zapátral ve stovkách svazků a vylovil jeden, jenž jako dítě míval nejraději, protože v něm bylo i hodně obrázků.
Následující den ho přibalil do košíku pro Oonu Paltridgeovou a Rosie. Jelikož se z něj v krámu pana Spatta stal pravidelný zákazník, míval oba košíky připravené už před příchodem, takže se nemusel zdržovat s výběrem, stačilo překročit práh a majitelův pomocník už mu podával plné košíky. Ten, který byl určený potřebným, nikdy k domku Oony Paltridgeové nepřinesl plný ani poloprázdný, vždy prázdný.
Při cestě do Blackchapelu byl zabraný do myšlenek a tolik se těšil na usměvavou Rosie, až málem na chodníku vrazil do ženské postavy.
„Catherine!“ zvolal překvapeně a rychle se ohlédl. „Totiž, paní Mallowenová,“ oslovil ji jejím novým příjmením a uklonil se. Měla na sobě nové šaty, zato ušité v obvyklé žluté barvě a přes ně přehozený žlutý plášť, tvář byla zrudlá mrazem.
„Takže jsi už o mé svatbě slyšel,“ podotkla ledově.
„Slyšel,“ potvrdil Frederick podobně chladným tónem.
„Ráda tě vidím,“ pronesla Catherine nečekaně a předešlý chlad se těmito slovy rozpustil.
„O tom pochybuji,“ dovolil si říct Frederick.
Catherine blesklo v očích. Než ale stačila cokoli říct, objevil se pan Mallowen.
„Pane Findhoode!“ zahulákal bodře. „Slyšel jsem, že jste se vrátil z cest!“
„Ano, je tomu skutečně tak. A já jsem zase slyšel, že jste se oženil. Dodatečně vám gratuluji.“
„Děkuji. Jsme oba velmi šťastní,“ široce se usmíval a Frederickovi se zazdálo, že mezi zuby spatřil zbytky snídaně.
„Kam s těmi košíky míříte?“ zasmál se pan Mallowen, když zaznamenal, jak je Frederick z obou stran obtížen. „Nedávají vám doma dost najíst?“
Frederick shlédl ke svým rukám. „Do Blackchapelu,“ řekl prostě, jako kdyby oznamoval, že se chystá do nejlepší restaurace ve městě. „A už mám zpoždění. Přeju vám pěkný den,“ rozloučil se a chvatně odešel, takže už neviděl ani neslyšel, kterak se Catherine zatvářila nechápavě a pohoršeně a pan Mallowen se podivoval: „Asi mám něco se sluchem, drahá, protože se mi zdálo, že říkal, že jde do Blackchapelu.“
Měl to za sebou a přežil to, říkal si Frederick v duchu, když kráčel zrychleným krokem ulicemi a vzpamatovával se z nenadálého setkání. Přece bylo jasné, že manžele Mallowenovi jednou potká, doufat v opak by bylo pošetilé. I když by se takovému setkání nejraději vyhnul a odpustil si ho, nebylo to možné, musel by se zcela zříci společnosti, do níž docházel s otcem, a takto se alespoň jeho první setkání s novomanželi odbylo na ulici bez zvídavých očí i naslouchajících uší.
Frederick, stále víc zamyšlený než pozorný, zabočil po paměti za otlučený roh.
„Strýčku Fredericku!“ zakřičela Rosie, jež ho s Thomasem vyhlížela od domu. Její hlas pronikl Frederickovi do lebky a přehlušil jeho dosavadní úvahy. Rázem zapomněl na Catherine i pana Mallowena, upřímně se usmál a chytl Rosie do náruče.
„Co dnes budeme dělat?“ zajímala se, jakmile se s Frederickem přivítala a zatáhla ho do domku.
„Půjdeme na procházku?“ navrhl a jedním okem sledoval Oonu Paltridgeovou, kterak většinu jídla ukládá do spíže. S pohledem na poličky přetékající konzervami, sýry, uzeninami a vším možným byl spokojen.
„Brr, je zima,“ otřásla se Rosie a Oona Paltridgeová se přidala.
„Rosie už dnes venku byla, navíc na vás dlouho čekala, nemohla jsem ji zahnat dovnitř. Myslím, že to pro jeden den stačilo.“
„Je pravda, že dnes je zvlášť velká zima,“ souhlasil Frederick, jenž nízkou teplotu obalující každého, kdo se ocitl venku, po cestě sem nevnímal, na to byl příliš zaměstnán vlastními horečnými úvahami. Pohlédl z okna a potom do krbu, před nímž se válelo jen pět polínek. „To je všechno, co máte?“ adresoval otázku Ooně Paltridgeové, která se podívala jeho směrem.
„Ano,“ přitakala.
„Proč nepožádáte, abych vám naštípal dřevo?“
„Proč bych vás o něco takového měla žádat? Mám dvě zdravé ruce. A navíc – vy jste host.“
„Ale také jsem muž,“ pronesl Frederick rozhodně a už si sundával kabát a vyhrnoval rukávy. „Takže vám to dřevo naštípu. Když mi ukážete, kde ho máte.“
Obočí Oony Paltridgeové se pozvedlo. „A už jste to někdy dělal?“ zjišťovala a pochybovala.
Frederick se zarazil a odkašlal si. „Ne,“ přiznal a doupravil si rukáv, „ale zvládnu to,“ pronesl přesvědčivě a zpříma se na ni podíval. Byla nesmírně hubená a křehká, napadlo ho, neuměl si ji představit, jak se taková žena může ohánět se sekerou v ruce, ale věděl, že musela, že si nemohla vybírat. Bledé tváře v úzkém obličeji měla propadlé, ale její šedivé oči byly bez přehánění krásné, kdysi musely jiskřit veselostí a vzrušením z budoucnosti, teď v nich šlo nejčastěji spatřit vysílenost a ospalost, přestože ta po dobu jeho návštěv mizela a ony opět ožily zájmem, který se však jejich majitelka snažila skrývat. Frederick tyto krátké záblesky zatím nepostřehl, a pokud se mu podařilo z pohledu hostitelky něco vyčíst, pak to byla kombinace radosti a smutku, ale jestli to četl správně, to nevěděl. Zato postřehl, že už od třetí návštěvy ho vítala s vlasy uspořádanými do drdolu a on díky tomu zjistil, jak poutavý má vzhled.
Oona Paltridgeová, aniž by ji napadlo, co se jejímu návštěvníkovi honí hlavou, ledabyle pokrčila rameny. „Je vzadu za domem. Ale jestli si useknete jednu nebo i druhou ruku, pak mi nevyčítejte, že jsem vás nevarovala.“
„Mluvíte jako můj otec.“
„A to je dobře, nebo špatně?“
Když si Frederick všiml, že se Rosie souká do kabátku, zastavil ji. „Ty zůstaneš tady a počkáš na mě. Zachumláš se do peřin, abys nenastydla. Potom mi můžeš číst.“
„Nemám žádnou knihu a neumím číst. Je mi teprve pět.“
„Jednu jsem ti donesl, je v košíku. Byla to moje oblíbená, když jsem byl malý jako ty. Moje maminka mi z ní četla a teď z ní budu číst já tobě, než se to naučíš, a budeš číst ty mně.“
„A kde je tvoje maminka?“
„V nebi.“
„Ta moje také. Aspoň jsou tam spolu a není jim smutno.“
„Ne, to není.“
Rosie si lehla s Thomasem do postele, listovala svou první knížkou a vyčkávala. Stejně tak Oona Paltridgeová, jež po celou dobu stála u okna a bedlivě naslouchala zvukům svištící sekery.
Frederick se vrátil po půl hodině a s oběma rukama.
„Vidíte, zůstaly mi obě,“ natáhl je před sebe, aby dobře viděla. Byly špinavé a otlačené, ale jinak v pořádku. Nic, co by nespravilo mýdlo a voda.
„Vidím, ale to dřevo nevidím,“ dívala se za Fredericka.
„Hned ho přinesu,“ vzal z domu velký košík, vrátil se ven, nasypal do něj co nejvíc polínek a část jich vzal do náruče. „Pro dnešek by vám to mohlo stačit. Další dřevo máte přichystané venku.“
„To je od vás sice hezké, ale namáhal jste se zbytečně, do zítra tam nevydrží,“ podotkla vědoucně.
Frederick zaujal místo u Rosie a Thomase, lehl si na okraj postele a Rosie stulená k jeho boku naslouchala prvnímu předčítání v životě. Oona Paltridgeová je koutkem oka sledovala, jejich hlavy opřené jedna o druhou, a její tvář zahaloval stále tmavší stín.
Frederick se do četby zabral natolik, že kdyby ho Oona Paltridgeová nepřerušila, nepovšiml by si, že Rosie usnula, a co hlavně, také by usnul, víčka se mu totiž klížila, soustředěnost mizela a kniha padala na hruď, o niž si ji opíral.
„Myslím, že příště budete muset začít číst od začátku, aby z toho něco měla,“ položila mu ruku na jeho rameno, aby ho zastavila i probrala zároveň.
Frederick se otočil na Rosie. „Jak dlouho spí?“
„Usnula asi u páté strany.“
Frederick se zadíval na číslo stránky. Dočetl do dvacáté.
„Proč jste mě nepřerušila dřív?“
Odstoupila od něj a sklonila hlavu. „Líbil se mi ten příběh.“ Líbilo se jí i něco jiného, třebaže ji ta druhá věc zároveň rozesmutňovala.
Frederick zaklapl knihu a položil ji na stolek vedle postele. „Nevadí. Rád si to zopakuju.“ Co nejopatrněji se zvedl, zatáhl závěs a místo, aby se posadil, směřoval ke dveřím.
„Zapomněl jste si kabát!“ upozorňovala ho Oona Paltridgeová.
„Ještě neodcházím, jdu vám pro zbytek dřeva.“ Sebral vyprázdněný košík a musel se s ním ke kopci dřeva vracet dvakrát, aby všechno pobral. Když položil na vrcholek plného košíku poslední polínko, ozval se za ním povědomý hlas.
„Nechcete mi nařezat?“ otázala se provokativně Nancy. „Ale bylo by to za příplatek.“
„Ne, to nechci, Nancy. Ale možná bych měl. Jsi neposedné dítě.“
„Už nejsem dítě!“ zaprotestovala a sledovala Fredericka, jak mizí ve dveřích domu.
Frederick dřevo vyskládal a navršil na dvě vysoké hromady, pár polínek přihodil do ohně.
„To máme do příští zimy?“ zeptala se pobaveně Oona Paltridgeová za jeho zády.
„Znamená to, že šetříte i se dřevem?“ vrátil jí otázku a z košíku vylovil poslední polínko.
„Ano.“
„Tak nešetřete.“
„Vám se to mluví, vy jste asi nikdy s ničím nešetřil.“
„To je pravda,“ doznal Frederick a náhle se zastyděl, stále si neuměl představit, co všechno obnášel život v Blackchapelu (jestli se tomu život dalo říkat), „ale když vám slíbím, že vám v případě potřeby dřevo obstarám, slíbíte mi, že si pořádně zatopíte?“
Oona Paltridgeová mlčela.
„A že mě o něj požádáte?“
„Dobře, slíbím a požádám. Když tu ještě budete,“ dodala.
„Stačí říct a já se zdržím,“ odvětil a Oona Paltridgeová věděla, že nepochopil, jak svá slova myslela.
Frederick zkontroloval plápolající oheň, jenž se po přidání čerstvých polen hladově rozhořel, ohlédl se směrem k posteli, v níž pochrupovala Rosie, a potom zpět na Oonu Paltridgeovou. Světlo z krbu jí plulo po obličeji s jemnými rysy, kdysi zakrytými záclonou vlasů, a přivřenýma šedivýma očima. Rty se jí lehce zacukaly, protože chtěla zívnout, ale dokázala je udržovat zavřené.
Frederick si odkašlal a odvrátil od ní pohled. „Jestli už nic nepotřebujete, asi pro dnešek návštěvu ukončím,“ navrhl, shrnul si rukávy košile a začal se navlékat do kabátu.
„Neměl byste Rosie takhle rozmazlovat,“ pokárala ho Oona Paltridgeová těsně před odchodem.
„O čem to mluvíte?“ nechápal.
„O té knížce.“
„Je to jenom knížka, to není žádné rozmazlování.“
„Pokaždé jí něco donesete. Zvykne si na to a co potom?“
„Po čem?“ znovu nechápal, jako před chvílí.
„Potom, až nás přestanete navštěvovat,“ osvětlila.
„Kdo vám řekl, že už vás nebudu navštěvovat?“
„To mi nikdo říkat nemusí. To vím.“
„Pak se mýlíte.“
„Ne, ne,“ vrtěla hlavou, „za chvíli vás to přestane bavit. Najdete si jiné… rozptýlení,“ konstatovala Oona Paltridgeová a Fredericka vyděsilo, jak je o svém tvrzení přesvědčená,
a polil ho stud, protože její slova nebyla úplně mylná. Rozpomněl se na Catherine a na to, jak mu návštěvy v tomto domě pomáhají, jsou pro něj jako utěšující lék, vytrhují ho z neradostných myšlenek a dodávají mu pocit lehkosti a poprvé ho napadlo, že by si mohl počínat sobecky.
„Nenajdu,“ odvětil co nejvážněji a rozloučil se.
Pokračování příště…
