Článek
Než vystydne káva na sebe upozorňuje už samotným názvem, protože kdo by neměl rád kávu? Já vím, jsou tací lidé, kteří ji opravdu nepijí, jednoduše jim nechutná – což si neumím představit, ale možná jednoho dne jen tak zkusí usrknout skromný doušek tekutiny v odstínech hnědé s čokoládovou příchutí, co se jim rozlije v ústech, a zjistí, o kolik lahodnosti se v životě ochudili. A možná taky ne.
Ale to jsem mírně, ale opravdu jen velmi mírně odbočila, tak se vrátím zpět ke knížce. Jste tu ostatně kvůli ní.
Je to i grafické zpracování obálky, čím tenký, sotva dvousetstránkový román zaujme, jemné a citlivé, vybarvené v tlumených barvách a s využitím elegantní kaligrafie. Krása pro (čtenářovo) oko.
Je to jeden z mnoha, opravdu mnoha románů z mého předlouhého seznamu knížek k přečtení, jenž se každý rok prodlouží o desítky titulů. Ještě před covidem ho roku 2019 vydalo nakladatelství Kniha Zlín, a když se prohrabu knihkupeckými vzpomínkami, čtenáři o něj tehdy projevovali velký zájem. A projevují ho dodnes, dokladem budiž pravidelné dotisky (momentálně je k dostání třetí vydání). Hlavní vlna samozřejmě opadla, ale s pauzami se sem tam mírně vzedme a jeden výtisk skončí v další domácnosti.
I já jsem román před lety se zaujetím obracela v rukou. A protože miluji kávu a musím si ji uvařit každý den nejméně dvakrát (pokud se nevyskytuji v práci, ale mohu prodlévat doma, zmizí ve mně i tři, čtyři šálky) a vždy ji dopíjím, až vychladne, řekla jsem si, co si říkám často – tohle si jednou přečtu.
A stačilo si počkat jen šest let!
Před několika týdny jsem se o ní zmínila mému známému, schovám ho pod iniciálu P. Vyměňovali jsme si tipy na knížky a mně se do myšlenek vloudila právě tato literární drobnost. A najednou jsem cítila to správné rozpoložení, román jsem ihned doobjednala a začetla se.
Jedná se o čtyři samostatné příběhy, čtyři samostatné osudy čtyř žen, ale celé to tvoří románový celek. Jednotícím prvkem je tu kavárna Funiculi funicula, jež vedle kávy nabízí i jednu zvláštnost – možnost vrátit se do minulosti. Jednotlivé postavy se navíc přelévají z příběhu do příběhu.
Styl, kterým je knížka psaná, není, abych tak řekla, „románově splavný“, původně se totiž jednalo o divadelní hru. Ta dostala nejen podobu literární, ale i filmovou, Kavárnu Funiculi funicula Japonci natočili roku 2018. Je to právě způsob psaní, který čtenářům, jak jsem vyčetla v četných komentářích, zcela nesedne. Přijde jim velmi jednoduchý, takový školácký, až dokonce odbytý. Postavy jim připadají letmo načrtnuté, ploché. Problematická jsou pro ně i japonská jména, v nichž se ztrácí. Ano, pro nás zní neobvykle, ale kupříkladu severská jména mi přijdou složitější a méně zapamatovatelná. Navíc tu vystupuje jen sedm postav, kolem kterých se vše točí, a jejich „role“ se v románu opakují. A to je další drobnost, co vadí. Opakované části. Především se tu opakují nepříjemná pravidla, jimiž je cesta do minulosti podmíněna. Ale opakování částí textu není prý v japonské literatuře neobvyklé. Nezvyklé je to pro nás evropské čtenáře, protože se s tím v prózách běžně nesetkáváme.
Japonské spisovatele téměř nečtu, nemám tudíž o japonské literatuře a jejích typických znacích povědomí. Ale to, co se mnoha čtenářům jeví jako obtěžující či jako neschopnost autora, nemusí znamenat, že autor neumí psát, ale že takový je zkrátka japonský styl psaní knížek. Ostatně Japonci mají zcela jinou mentalitu a projevy než my. V takovém případě autorovi nemůžeme vyčítat, že píše, jak píše. Buď si na styl zvykneme, anebo sáhneme po nám bližších spisovatelích.
Když však odhlédneme od stylu psaní, témata všech čtyř příběhů jsou lidská, a tedy všeobecně srozumitelná. Kawaguči píše o mezilidských vztazích, o obyčejných životech obyčejných lidí, u nichž jedinou neobyčejností je, že mají možnost pohybovat se v čase. Nazpět i dopředu. Ač se s tím pojí nepříjemná pravidla, jako třeba, že přítomnost se tím nijak nezmění. Cesta zpátky neslouží k ovlivnění přítomnosti, jako spíš k nápravě minulého jednání, k dodatečnému pochopení události, k utišení vnitřního neklidu.
V prvním příběhu vystupuje mladá žena, kterou trápí, že svého přítele nechala odjet do Ameriky, aniž by se ho slovem pokusila zadržet, druhý příběh se věnuje ženě pracující jako zdravotní sestra, jež se vyrovnává s tím, že ji její manžel nepoznává, trpí totiž Alzheimerovou chorobou. Následuje příběh dvou odloučených sester a celé je to zakončené vyprávěním o nemocné nastávající matce. Každý z oněch příběhů je srdceryvný, bolavý jako čerstvá rána. A je „ze života“. Ať Japonců, Čechů, Angličanů, Američanů. Všech národností. Protože jsme především lidé. Až potom všechno ostatní.
Kdyby se vám v kavárně, kde se můžete navrátit do minulosti, i nahlédnout do budoucnosti, ale má to spoustu nepříjemných pravidel, líbilo, můžete se do ní vrátit, a to hned čtyřikrát, respektive pětkrát, poněvadž zanedlouho vyjde již pátý díl. Než zapomeneme na laskavost.
Uvařte si kávu a s románem se schovejte do útulného koutku. Káva sice vystydne dřív, než knížku přečtete, ale to ničemu neuškodí. Knížka vám zůstane, navíc víte, na co se pije studená káva? Na krásu!
Kawaguči, Tošikazu: Než vystydne káva, Kniha Zlín, vyd. 3., 2024
