Článek
Kouzlo malých knihkupectví, respektive malých obchůdků, tkví v tom, že v nich navážete příjemný vztah zákazníka s prodavačem, což je ochrana před studenou anonymitou velkých obchodních center, kde se lidé v obchodech střídají rychleji než roční období (nedivím se tomu).
Z pozdravu Dobrý den a Na shledanou se postupně stane Už jste četla tu knihu, kterou jste si posledně koupil/a? Jak se vám líbila? Už máme skladem knížku, na kterou jste se posledně ptal/a. Tak co to bude dnes? Máte pěkné šaty. Kam se chystáte na dovolenou?
Mezi vámi se utkává neviditelné pouto, pokud ne přímo přátelství, pak alespoň dobré známosti.
Zákazníky pomalu, slovo po slově získáváte.
Ale i ztrácíte…
S jedním zákazníkem, panem R., jsme si pravidelně po dva roky telefonovali. Za tu dobu se z nás stali takoví přátelé na telefonu, kdy jsme si popřáli odpočinkový víkend nebo pěkné svátky. Pan R. pobýval v léčebně dlouhodobě nemocných. Špatně se pohyboval, ale hlavu si udržoval v kondici. Neustále četl a nové knížky si vyhledával na telefonu. Potom volal a ptal se po nich, nechával si je odkládat, objednávat, doptával se na další.
Jeho paní mu je vyzvedávala a vozila, i když si nejednou posteskla.
„Nás ta jeho péče stojí hrozně moc peněz a ty knížky jsou taky drahé. Sice jsem mu říkala, že musí brzdit, ale zase mu to nechci úplně zakázat, protože je to jeho jediná radost.“
Pan R. měl totiž v oblibě především několikadílné historické romány a rodinné ságy. A takové čtení se prodraží na tisíce korun. Zvlášť při dnešních cenách.
Zpočátku to bývaly složité telefonáty, protože panu R. bylo velmi špatně rozumět. Avšak postupně, telefonát za telefonátem, se jeho mluva zlepšovala a my si mohli i více popovídat o knížkách.
Nedávno však prodělal mrtvici. Přesto se nevzdával a místo, aby pověděl své ženě, co za knížky by si přál, a ona by to posléze tlumočila mně, volal sám. Chtěl být samostatný. Ten první telefonát krátce po mrtvici nebyl, mírně řečeno, dobrý. Nerozuměla jsem ani slovo, ač jsem se snažila. Po týdnech se jeho mluva zlepšila. A opět zhoršila. Porozumění se pro mě poznovu stalo obtížným úkolem. Navzdory bedlivému soustředění, přikrývání si jednoho ucha, aby mě nerušil ruch okolí. Omlouvala jsem se panu R., že mě to mrzí, ale že mu vůbec nerozumím. Prosila jsem ho, jestli by mi řečené mohl zopakovat v naději, že zachytím o slovo dvě víc. Moc to nepomohlo.
Bylo mi nesmírně hloupé se neustále omlouvat, že nevím, co říká, protože i pro pana R. to musela být nepříjemná situace. Hlava fungovala, ale tělo odcházelo.
Když jsme spolu nedávno hovořili, opět jsem se mu omlouvala, že až na několik slov nerozumím.
O pět dní později mi jeho paní volala, že zemřel.
Mrzí mě, že jsem panu R. při posledních telefonátech nebyla schopná lépe porozumět a že naše konverzace nebyly plynulejší a bohatší. Ale třeba mu aspoň někdy zvedly náladu a na okamžik ho rozptýlily od prostředí léčebny a přenesly do snivého světa příběhů.
Posílám vám pozdrav do nebe, pane R. Naše telefonáty byly milé a ani trochu otravné, jak jste někdy z legrace a lehkým tónem podotkl. Jen mě mrzí, že jsme si při těch posledních příliš nepopovídali a neporozuměli. Snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila, ale moc mi to navzdory soustředění nešlo. Ten poslední Wilbur Smith se prodal den poté, co jsem ho po telefonátu s vaší paní vrátila do regálu. Našel si svého čtenáře. A vy jste našel klid. Věřím, že tam nahoře nad námi máte po ruce velkou, dobře zásobenou nebeskou knihovnu. Pěkně si počtěte.
