Článek
Kapitola sedmá
Když jeho šouravé kroky zaslechl Gerald Hope, zasmál se, což se k hrané skladbě nehodilo, ale prsty nepřestal klepat do kláves.
„To ti to dalo tolik zabrat?“ optal se, přestal hrát a obrátil se. Úsměv mu okamžitě zmizel z tváře.
„Co to…,“ Gerald Hope chtěl při pohledu na Charlese začít nadávat, ale když si povšiml zesláblé dívky, kterou Charles sotva držel v náručí, od svého úmyslu upustil a raději všechna slova spolkl.
Vstal a rychle k němu přikročil, než dívku mohl upustit.
„Ukaž, posadíme ji tady,“ pomohl Charlesovi dostat dívku ke křeslu a pomalu ji do něj usadit.
Charles se vydýchával, ale byl rád, že ji zvládl odnést, mohl se pochválit.
„To jsi jí nabídl pobyt u mě v penzionu a ji ta nabídka natolik ohromila, až z ní omdlela?“ pokusil se Gerald Hope zažertovat.
Charles neodpověděl. Klekl si k neznámé dívce a opatrně jí odhrnul vlasy z obličeje. Byl to hezký obličej. Oválný, s vysokým čelem a kulatými tvářemi, pečlivě vykrojenými rty a měkkou, kulatou bradou. Zůstal na dívku doslova civět.
„No no,“ Geraldu Hopeovi jeho zaujetí neuniklo, „snad ses nám nezamiloval?“ zažertoval znovu. „Dojdu pro vodu,“ řekl a odešel do kuchyně.
Charles dívku bez ustání pozoroval. Líbila se mu, protože mu připomínala matku. Nedokázal by přesně říci čím, ale něčím ano. Na první pohled jí nebyla vůbec podobná, jeho matka byla světlovlasá, ale jindy získávaly její vlasy barvu mědi, s kulatým obličejem a ďolíčkem na bradě, a přesto z ní vyzařovalo něco, co ho přimělo vybavit si ji. Dívka zhluboka dýchala, rty měla trochu pootevřené, líce byly zardělé chladem a malý nos na dotek studený. Víčka se jí zachvěla a dívka pomalu otevřela oči.
„Neboj se,“ vyhrkl Charles, aby ji uklidnil, ale spíš ji tím, jak zbrkle to řekl, mohl postrašit.
Dívka se naštěstí nelekla, narovnala se, protože byla v křesle trochu zkroucená, a očima zmateně pátrala po místnosti, aby zjistila, kde se ocitla.
Za minutu se objevil Gerald Hope. „Už se probrala?“ zeptal se, když viděl, že se dívka zvědavě rozhlíží po místnosti.
Dívka se za jeho hlasem obrátila a prohlédla si ho. Charles kývl a stále se na dívku díval. Ta už nesledovala Geralda Hopea, nepřestávala se rozhlížet po místnosti, jako kdyby byla v muzeu a pokoušela se vtisknout si každý exponát do paměti.
„A jak se jmenuje?“ pokračoval Gerald Hope ve vyptávání a dával pozor, aby nevybryndal vodu ze sklenice.
„To nevím,“ hlesl Charles, až ho nebylo téměř slyšet.
„A cos tady celou tu dobu dělal?“ pousmál se. Gerald Hope došel až ke křeslu, v němž dívka seděla, čímž ji přiměl, aby se na něj podívala. „Jak se jmenuješ, děvče?“ zajímal se Gerald Hope a podal jí sklenici vody.
„Margaret Marriotová,“ odpověděla a přijala nabízenou sklenici, hltavě se napila, poněvadž pila naposledy před svým útěkem.
„Vidíš,“ Gerald Hope se obrátil na Charlese. „Ta je způsobně vychovaná. Přidala i příjmení,“ poškádlil ho.
„Děkuju,“ poděkovala Margaret a vrátila vypitou sklenici. „Kde to jsem?“ zajímala se a pozvedla oči ke stropu.
„Jsi v mém penzionu, Margaret,“ odpověděl Gerald Hope a Margaret její jméno zaznělo hezky. Už nebyla malou Maddie, byla velkou Margaret. Připadala si starší a jaksi dospělejší, vážnější.
„Nikdy jsem v žádném nebyla,“ špitla.
„Pak sis pro první návštěvu nemohla vybrat lépe,“ Gerald Hope se usmál a pozvedl prázdnou sklenici. „Chceš ještě?“ optal se a Margaret stydlivě přikývla, nezvyklá, aby ji kdokoli obsluhoval, natož se zajímal o to, co by chtěla ona, aniž by se musela starat o to, co chtějí ostatní.
Gerald Hope odcházel pro další vodu, přičemž se sám sebe ptal, proč rovnou nenalil celou karafu, a hádal, jestli má schované zbytky sušenek. Jenže pokud ano, budou to zřejmě sušenky vhodné na vylámání zubů, nikoli k zahnání hladu.
Charles prudce vstal a Geralda Hopea doběhl. „Necháte si ji tady?“ zaprosil.
Gerald Hope přestal uvažovat o sušenkách, zastavil se a letmo se po dívce ohlédl. „A co jsem?“ rozhodil rukama, „dobročinný ústav? Ne, já vedu penzion! Penzion! Potřebuju platící zákazníky! Ne scházející se chudáky, pro které jsem poslední naděje!“ zahudroval.
„Když si tady Margaret necháte, já vám ty zákazníky seženu!“ slíbil Charles chvatně.
„Vážně? A jak?“
Charles rychle zauvažoval. „To ještě nevím, ale seženu!“ zopakoval odhodlaně.
„Ani mně se to nepodařilo a to tuhle práci dělám celý život. Jak by se to mohlo podařit tobě?“
„Možná se na ni nehodíte,“ odtušil Charles otevřeně a čekal, jak výbušnou reakci jeho slova vyvolají.
Gerald Hope však nevybuchl. Znovu se po Margaret ohlédl, hruď se mu nadula hlubokým nádechem. „Může zůstat, jestli nemá kam jinam jít,“ povolil nakonec. „Bude pracovat v kuchyni,“ oznámil, „i když nevím, pro koho bude vařit,“ dodal šeptem. Dal se na odchod, aby přinesl karafu s vodou a následně nahlédl do účetních knih, což byl pohled, jenž ho nikdy netěšil, a teď, poté, co přijal další sílu, kterou nepotřeboval a kterou bude muset nakrmit, místo aby ona nakrmila jeho, ho ten obrázek bude těšit ještě méně. „Doufám, že za to budu jednou odměněn. Tolik dobrých skutků mi někdo musí splatit!“ bručel si při odchodu.
Pokračování ve čtvrtek 24. 7.
