Článek
Kapitola dvacátá devátá
„Asi potřebujete ještě jednu,“ reagovala na jeho slova Carolina Fennorová a skleničku naplnila potřetí.
„Pamatuješ si, Charlesi, jak jsem ti vyprávěl o své ženě Augustě?“ začal Gerald Hope
a skleničku postavenou vedle své ruky zatím nechával netknutou.
Charles přikývl.
„A pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl, že jsem se tehdy, než jsem se s ní seznámil, hodně procházel po městě, protože jsem se vyrovnával s něčím odchodem?“
Znovu přikývl.
„Tím jsem neměl na mysli, že mi taky někdo umřel. To ne,“ mluvil dál. „Před Augustou – ta mi to odpustí – jsem miloval jednu dívku. A ona milovala mě, což pro mě tehdy znamenalo všechno. Byla z lepší rodiny, než jsem byl já, což znamená, že byla bohatá. To já moc nebyl. Naše rodina sice nebyla úplně chudá, ale ani závratně zámožná, avšak mě nenapadlo pomýšlet na to, že bych se mohl porozhlédnout po dívce z vyšší vrstvy. Spíš jsem si myslel, že budu shlížet níž. A potom jsem poznal tvoji matku. Byla to náhoda – jestli něco takového existuje, já tomu moc nevěřím –, spadla mi rovnou do náruče,“ Gerald Hope si uvědomil, že ho tato vzpomínka i po všem, co se dělo později, dokáže pobavit a rozesmál se. „Když jsem jednou dopoledne míjel kočár, co zastavil před jedním domem, vystupovala z něj mladá dívka, škobrtla a upadla mi rovnou do náruče. Poděkovala mi a já myslel, že to tím skončilo, jenže druhý den jsem si během pochůzky uvědomil, že jsem došel před dům, kde vystoupila. Nechal jsem u nich doma navštívenku a o další den později se mi podařilo s ní setkat. Předstíral jsem, že se jdu vyptat na její zdraví, i když jsem věděl, že je v pořádku. Začali jsme se potají vídat a bylo to krásné. Chtěl jsem se s ní oženit, jenže její rodiče jí ženicha vybrali sami. Samozřejmě aniž by se jí zeptali na názor, a i kdyby to udělali, tak by ho vzali v potaz jenom tehdy, pokud by se shodoval s tím jejich,“ konstatoval se zamračeným čelem. „Když se se mnou loučila, neřekla mi, že je… Ani by možná nemohla,“ uznal a zpod víček pohlédl na Charlese. „Asi už nemusím říkat, že se ta dívka jmenovala Susana Stenleyová.“
Charles i ostatní na něj stočili zrak, ohromení dalším vyprávěním znějícím jako z románu.
„To vy jste tedy můj skutečný otec?“ zeptal se Charles, jenž by nedokázal říci, co přesně cítí. Jestli je víc popletený, nebo má konečně ve věcech jasno. Jestli je víc překvapený, nebo zaražený.
„Vypadá to tak,“ přitakal Gerald Hope.
„Panebože!“ zaklela Carolina Fennorová. „Asi si taky naliju skleničku.“ A jak řekla, tak hned udělala.
„I když vím, že je to pravda, tak tomu nemůžu uvěřit,“ podotkl Charles, ale teplý pocit v srdci, jenž ho hřál od začátku jeho pobytu, byl dostatečnou odpovědí, nepotřeboval nic slyšet.
„Já taky ne, chlapče,“ zavrtěl hlavou Gerald Hope a na rtech se mu vlnil úsměv.
„Asi jste byl odměněn za své dobré skutky,“ prohodila Margaret.
„No, to bude chtít ještě jednu skleničku. Na oslavu!“ prohlásila Carolina Fennorová. „A pro všechny!“
„To si dám!“ zavýskl Joe Ridley.
„Skoro pro všechny,“ opravila se Carolina Fennorová.
Pokračování ve čtvrtek 25. 12.
