Článek
Kapitola čtrnáctá
„Takže, Charlesi, něco jsi mi slíbil,“ začal Gerald Hope u snídaně. Margaret připravila šunku a před snídaní zaskočila pro křupavé pečivo, načež když to Charles zjistil, vynadal jí, že ho měla požádat, a nabádal ji, aby to příště určitě udělala. „Myslím, že jsem na tebe nenaléhal. Chtěl jsem ti dopřát čas. Ale po týdnu se snad už můžu zeptat, ne? Už víš, jak budeš lákat mé hosty?“
„Hm,“ zamumlal Charles a zamíchal lžičkou v kávě, „asi ne,“ doznal. Než včera upadl do spánku, horečnatě přemýšlel, jak by Geraldu Hopeovi pomohl k hostům a k výdělku, ale napadaly ho pouze takové věci, které zřejmě nebude moct uskutečnit.
„To jsem si myslel,“ potřásl Gerald Hope hlavou a promnul si pálící oči. V noci téměř nezamhouřil oči, převaloval se na posteli, v jednu chvíli dokonce vstal a půl hodiny chodil po pokoji. Přetrvávající starosti mu nedovolily, aby si odpočinul, takže u snídaně vypadal spíš jako u večeře, sešle a znaveně.
„Ale nevyhodíte kvůli tomu Margaret, že ne?“ vyděsil se Charles. Margaret zrovna odběhla do pokoje, kde zapomněla zástěru.
„Ne, vyhodím tebe,“ odvětil.
Charles se zhrozil a zatnul čelist.
Gerald Hope, jenž měl zavřené oči, je otevřel a pohlédl na mlčícího Charlese. „Samozřejmě že nevyhodím ani tebe, ani Margaret. Za koho mě máš?“ ohradil se.
„Za dobrého člověka,“ odpověděl Charles pohotově.
„A k čemu mi ta dobrota je?“ otázal se, ale spíš řečnicky.
„Lidé vás mají rádi,“ řekl Charles a poprvé si uvědomil, že ho za pobytu v penzionu den za dnem opouštěl vztek, jenž v něm klokotal od matčiny smrti, nenechával ho v poklidu a nutil ho, aby vyhledával konflikty, a pokud je nenacházel, aby je vytvářel. Nejednou si proti sobě popudil otce, i když Charles si někdy myslel, že nemusí dělat vůbec nic, aby otce rozzlobil, stačí, že je. Týden předtím, než se pěstmi pustil do Williama, se popral s jiným chlapcem, jehož občas vídával sedávat na schodu u jejich domu. Jenže když byli v nejlepším a Charles vyhrával, zasáhla jeho vychovatelka. Potají ho odtáhla do domu a dala do pořádku, aby jeho otec nic nezjistil. Modřinu pučící na čele mu zakryla ofinou a modřiny vymalované na nohou nebyly vidět díky dlouhým kalhotám.
Ovšem od chvíle, kdy si našel místo v penzionu, ho touha prát se opustila, ani jednou ho nenapadlo, že by se připojil k chlapcům bijícím se na ulici, jež sledoval během zametání. Namísto hněvu se v něm ozývaly pocity – zatím slabé jako ozvěna –, které kdysi cítil k matce a které pořádně nedokázal cítit k otci. Přidával se k nim pocit bezpečí, ochrany, kterou mu Gerald Hope nabídl, aniž by se ho na cokoli vyptal. Zkrátka ho přijal, bez vyzvídání, bez podmínek.
„Byl bych raději, kdyby mě rádi neměli, ale zato u mě rádi bydleli,“ zahartusil.
„Budou,“ předvídal Charles.
„A kdy?“
Charles pokrčil rameny.
Gerald Hope mávl rukou a s hrnkem nedopité kávy vyrazil ke klavíru.
„Kam pan Hope odešel?“ ptala se Margaret, když se vrátila s uvázanou zástěrou a v kuchyni nalezla pouze Charlese.
„Odhánět nám hosty,“ utrousil Charles, taky se zvedl a zamířil do haly, jíž se začal rozléhat tichý tón klavíru.
„Nechtěl byste zkusit zahrát něco veselého?“ navrhl Charles, když okamžik mlčenlivě stál a poslouchal uplakanou skladbu. Potáhl nosem a otřel si vlhké oči, jak ho zapálila nezhojená rána.
„Proč?“
„Třeba ta smutná hudba odhání případné hosty,“ zkusil to.
Prsty Geralda Hopea se najednou zastavily, se skloněnou hlavou hleděl na klávesy. „Mám tu skladbu rád,“ svěřil se.
„Ale ostatní asi ne,“ namítl Charles a zadíval se k oknu, střídal se za ním jeden člověk za druhým, lidé proudili kolem jako nezastavitelná řeka, plavili se kolem jejich otevřených dveří, aniž by do nich prosákli.
„Ti tomu nerozumí,“ zabručel Gerald Hope.
„Možná, ale vadilo by vám, kdyby takoví, kteří tomu nerozumí, u vás bydleli?“
„Vadilo,“ řekl nepřesvědčivě.
Charles se pousmál a obrátil hlavu k ulici. Naklonil ji k levému rameni a kousl se do rtu. „Je tam zima, klouže to,“ poznamenal, ale víc pro sebe než pro ostatní.
„Vážně? To bych v prosinci nečekal,“ utrousil Gerald Hope sarkasticky.
Charlesovy oči se vypoulily. „Půjdu zametat,“ řekl z ničeho nic.
„Dobrovolně?“ podivil se Gerald Hope s pohledem upřeným na klávesy.
Charles odešel pryč, přestože koště čekalo připravené v rohu vedle dveří. Vrátil se s vyboulenou kapsou u kalhot.
„Popřemýšlím o tom,“ řekl Gerald Hope neurčitě v odpověď, než Charles vyšel ze dveří.
Pokračování ve čtvrtek 11. 9.
