Článek
Kapitola druhá
Uvítala ho opuštěná hala s pultem, za nímž nikdo nestál. Zato se halou se stropy vysokými jako někde v katedrále rozléval měkký zvuk klavíru. Charles sice hudbě nerozuměl, ale svým citem byl schopen rozpoznat, že je to krásná skladba, vnikající mu do srdce překypujícího v posledních letech lítostí a zlobou. A smutná, tesklivá, jako smutek po někom, kdo tu byl a už tu není a nikdy nebude. Nechal se vést skladbou a otočil hlavu napravo, kde byly rozestavěné menší stolky, u nich pečlivě zasunuté židle, pár křesel a dvě pohovky stojící proti sobě jako stydliví milenci, po stěnách byly rozvěšené obrazy. Kousek od okna stál klavír. Na titěrné stoličce před ním seděl docela velký muž s docela širokými rameny, majitel penzionu Gerald Hope, o kterém se Charles zatím pouze domníval, že je to majitel penzionu. Když Charles zakašlal, aby na sebe upozornil, jelikož to vypadalo, že je muž zcela zabrán do hudby, muž přestal hrát, otočil se a zkoumavě i překvapeně na Charlese zůstal hledět očima odstínu nebe před bouřkou. Zatímco si ho prohlížel, Charles odhadl, že je asi v otcově věku, možná o malinko mladší. Vyčkával, jestli se na něj nerozkřičí, co tam pohledává a ať okamžitě zmizí, ale Gerald Hope nebyl jako James Mormont (díkybohu!), mlčel a udiveně se na Charlese díval.
Když Gerald Hope stále nic neříkal a jen Charlese sledoval, dodal si Charles odvahu, sebejistým krokem přistoupil blíž a promluvil jako první.
„Dobrý den,“ pozdravil způsobně, ačkoli by od někoho v takové podobě, v jaké se Charles nacházel, nikdo dobré způsoby neočekával.
„Dobrý,“ utrousil Gerald Hope a nepřestával na Charlese hledět, jako kdyby se na něj nemohl vynadívat.
„Vám to tady patří?“ ujišťoval se Charles, že mluví se správným člověkem.
„Ano, patří. Jsem Gerald Hope,“ představil se. „Hrdý majitel penzionu,“ řekl bez sebemenší stopy hrdosti. „Ty asi nesháníš pokoj, že?“ zeptal se skepticky.
„Ne,“ odvětil Charles.
„Tak co tady hledáš?“ Gerald Hope trochu zvedl hlavu, byla docela hranatá, skoro jako kostka, a působila by dost ostře, kdyby ji nezjemňovaly zvlněné vlasy, stále husté a stále světle pšeničné.
„Hledám práci,“ řekl Charles co nejpevnějším hlasem. „Jsem tady na ten inzerát,“ oznámil drze.
Gerald Hope přimhouřil oči a svraštěl husté, neuspořádané obočí, každý vlásek jako by si dělal, co chtěl. „Na jaký inzerát?“ otázal se nechápavě.
Charles se nabádal ke klidu, i když mu v podpaží vyrazil pot a šimravě stékal po boku. „Že hledáte chlapce na výpomoc,“ řekl a opětoval pohled majitele penzionu, jenž stále nesklouzával z jeho ušmudlaného obličeje.
„Já žádného chlapce na výpomoc nehledám,“ odvětil přesvědčivě.
„Jste si jistý?“ pokusil se ho Charles zviklat. Škoda, že Gerald Hope není starší, zalitoval, takového by spíš nahlodal a vyvolal v něm pochybnosti o spolehlivosti vlastní paměti.
„To jsem, hochu,“ Gerald Hope si založil ruce na hrudi. „Ještě nejsem tak starý, abych si nepamatoval, že jsem žádný inzerát nevyvěšoval.“
Charles si umiňoval, že se nesmí vzdát, když doběhl i došel tak daleko. Pokrčil rameny, jako kdyby mu to bylo jedno a jako kdyby chtěl naznačit, že o něco přichází majitel penzionu, nikoli on.
Zkusil zariskovat, pomalu se obrátil a odcházel.
„Počkej!“ zastavil ho Gerald Hope těsně předtím, než se Charlesova noha dotkla sněhového prachu ulice.
Charles se zastavil a obrátil se zpátky na Geralda Hopea. Ten zůstával sedět na stoličce u klavíru, ale mírně se nahnul dopředu a rukama se opřel o kolena.
„Co jsi zač?“ otázal se ho a sjel očima po Charlesově postavě, jako kdyby odhadoval, odkud se tady ten kluk vzal.
„Jsem Charles,“ řekl Charles hrdě.
„Aha, tak Charles. A máš i příjmení?“
„To mám,“ kývl.
Gerald Hope čekal, že ho Charles vysloví, ale když to neudělal, pobídl ho sám. „A řekneš mi ho?“
„Ne,“ řekl Charles pohotově. Rodina Mormontů byla až příliš bohatá a známá na to, než aby Charles mohl své příjmení svěřovat na potkání, a hlavně hodlal vystupovat jako sirotek. I když jím byl jen napůl, cítil se jako úplný sirotek. Vlastně byl úplným sirotkem, vždyť ho otec vyhnal, a tím se ho zřekl. Ano, už neměl žádného rodiče, ačkoli i po celý svůj dosavadní život měl jen jednoho, pokud si vzpomínal, a on si vzpomínal dobře. Ale na tom teď nezáleželo, to teď nebylo důležité, nyní nenastala chvíle na vzpomínání a ujišťování se, že paměť mu nabízí pouze takové vzpomínky, které jsou pravdivé a kterým může věřit. Důležité bylo, že vkročil do penzionu Naděje a poptával se po práci. A vyzrazením svého příjmení by se připravil o jakoukoli šanci nejen na práci v penzionu, ale i kdekoli jinde. Prozrazením svého příjmení by neměl žádné místo, kam by mohl uniknout, a zbyla by mu už jen ulice, kam ho bez zaváhání vyhnal jeho otec. Lepší tedy bude, když zůstane pouze Charlesem. Sirotkem Charlesem bez příjmení.
„Nevypadáš, že se ti dá věřit,“ přimhouřil Gerald Hope oči.
„A vy tak vypadáte?“ kontroval Charles.
Gerald Hope vykulil oči. „Dobrá otázka,“ poškrábal se na bradě, kterou zdobilo třídenní strniště, a zamyslel se. „Dobře, Charlie, jsi přijat,“ plácl se do stehen.
„Dobře. A neříkejte mi Charlie!“ nařídil Charles drze.
„Jak si přejete, pane Charlesi,“ Gerald Hope se teatrálně poklonil.
Pokračování ve čtvrtek 19. 6.
