Článek
Kapitola jedenáctá
„Ukaž, já ho ponesu,“ Charles vzal Margaret z rukou zatím prázdný košík a kráčel vedle ní. Přes košili si přehodil kabátek, taktéž poděděný po Geraldu Hopeovi, a neposednou ofinu mu držela čepice. Neustále dumal, o čem by měl mluvit, jak mu radil Gerald Hope, ale než stačil něco vybrat a o něčem začít, Margaret ho předstihla.
„Kolik ti je, Charlesi?“ zeptala se ho.
„Deset!“ Charles vypnul hruď a usmál se.
„Mně skoro třináct,“ řekla.
Charles svěsil ramena a přestal se usmívat. Zalitoval, že si nějaký rok nepřidal, mohl odhadnout, že Margaret bude na tomto světě o trochu déle. „Mně nevadí, že jsi starší!“ vyhrkl to jediné, co ho napadlo a co byla pravda.
Margaret se rozesmála a na Charlese se zadívala. Připadal jí milý a roztomilý. Se svojí ofinou, která mu bez pokrývky hlavy neposlušně padala do očí, i když se snažil, aby se tak nedělo. „A mně nevadí, že jsi mladší,“ oplatila mu to. Vypadalo to, že získala svého prvního kamaráda.
„Vážně?“ ujišťoval se a napětím se neodvažoval dýchat.
„Vážně,“ potvrdila.
Charles pocítil spokojenost a rychle objevené napětí, jež mu sevřelo žaludek, ještě rychleji zmizelo.
Co však nezmizelo, byla zima. Ta pohotově ovládla město a svírala ho ve svých ledových prstech. Ženy byly zabalené do kabátů a načechrané vlasy zdokonalené příčesky jim plihly pod klobouky. I muži se snažili zahřát, ačkoli někteří se odvážili vykračovat si v rozepnutých kabátech. Studeno se dostávalo všude a i Charles cítil, jak ledové má nohy, třebaže dostal od Geralda Hopea nové boty, které však nebyly zcela nové, nýbrž s drobně okopanou špičkou a ochozeným podpatkem, takže vlastně dostatečně nové.
„Není ti zima, Margaret?“ staral se Charles. „Nechceš můj kabát?“ nabídl jí a už si ho chtěl sundávat, avšak Margaret ho zastavila.
„Ne,“ odpověděla, v kabátku, jenž jí daroval Gerald Hope spolu s šaty a noční košilí, jí bylo teplo. „To by potom tobě bylo zima.“
„Mně by to nevadilo.“
„Jen do doby, než by sis uhnal zápal plic,“ namítla.
„To by ses pak o mě musela starat,“ nadhodil Charles a představa, jak ho Margaret starostlivě opečovává, se mu zamlouvala.
„Tak to si ten kabát určitě nechej,“ řekla nadneseně a koutky úst jí zacukaly.
Jakmile se vymotali z bludiště krátkých uliček, bylo to na trh už jen kousek, stačilo nejprve zahnout doleva, potom doprava, opět doleva a trh se před člověkem otevřel jako dveře do krámu.
„Jsme tady,“ pověděl Charles, když s Margaret zahnuli za roh, za nímž se roztahovala ta nejdelší i nejširší ulice ve městě, byla lemovaná nejrůznějšími stánky a nikdy jí nehrozilo, že by byla opuštěná. Obchodníci se tu šikovali od zívavého rána a rozcházeli se s rozpíjejícím se večerem, většinou spokojení, kolik zákazníků za den ulovili a přesvědčili je, že nemůžou odejít, aniž by si od nich něco koupili („To nepotřebuji,“ tvrdili zákazníci často. – „To si myslíte teď, ale později to může být jinak.“ – „Kdy později?“ ptávali se ti, co delší čas vzdorovali, ale zbytečně, jelikož nakonec podlehli. – „Třeba ještě dnes.“)
„Tady jsem nikdy nebyla,“ Margaret ohromně koukala na to množství stánků a zboží a lidí, na klokotající život kolem, což bylo něco, na co nebyla zvyklá a co pro ni bylo nové. Život kolem ní se většinou ploužil, ztěžka oddechoval, zmíral. Pro sirotka v chudobinci či služebnou v domě bohatých rodin je život slovo, z něhož takoví ochutnávají pouze negativní význam, což jsou ochutnávky, které by si odpustili.
„Ne? Tak pojď,“ vyzval ji Charles a jako správný gentleman jí nabídl rámě.
Pokračování ve čtvrtek 21. 8.
