Článek
Kapitola dvanáctá
Margaret se do něj zavěsila a nechala se vést. Okukovala barevné látky stékající po stolech v barevných vodopádech, vdechovala roztodivné vůně bijící se jedna o druhou, obdivovala obrázky, jimiž byl vrouben jeden stánek, nebo vyskládané bílé nádobí s modrou květovanou obrubou. Zatímco fascinovaně těkala očima z jednoho stánku na druhý, Charles se od ní na moment vzdálil, přikradl se ke stánku s květinami a jednu uloupil.
„Pro tebe,“ věnoval ji Margaret a zastrčil do kapsičky kabátku.
„Děkuji,“ shlédla k ní.
Margaret se zastavila u stánku s ovocem, začala vybírat jablka a skládat je do košíku. Charles stál těsně u ní a košík jí přidržoval, přitom ji pozoroval a občas mrkl po lidech na trzích. Na rtech mu zůstával spokojený úsměv, úsměv, který na jeho tváři vykvétal, pouze pokud trávil čas se svou matkou. V moment, kdy měla Margaret vybráno a chystala se zaplatit, Charles zvedl hlavu a zadíval se do hustého davu. Najednou ztuhl. Jen co Margaret vyskládala peníze obchodníkovi do dlaně, Charles ji chytl nebo spíš popadl za ruku a zatáhl ji do nejbližší postranní uličky. Margaret se mu vysmekla a nechápavě se na něj podívala.
„Co to vyvádíš, Charlesi?“ zeptala se podrážděně. Třela si paži v místě, kde ji pevně sevřel.
Charles opatrně vykoukl ze schované uličky a odpověděl teprve tehdy, když se jeho otec či spíše jeho vysoký klobouk utopil v moři jiných klobouků i se svým dámským doprovodem. „Nic. Nic. Promiň mi to, Margaret,“ omluvil se a podíval se na její ruku. „Bolí tě to moc? To jsem nechtěl.“
„Ne, už ne,“ pověděla smířlivě, ale pořád se trochu mračila.
„Nezlob se. Ale zdálo se mi, že jsem někoho viděl.“
„A koho?“
Charlese od nutnosti odpovědět vysvobodil rozčilený, hrubý hlas.
„Co tu okouníte? Jděte se vybavovat někam jinam! Tady je obsazeno!“ dolehl k nim ze samého konce slepé uličky.
Oba se po něm ohlédli. Až vzadu u zdi spatřili stát vysokého, rozložitého muže, kolem pasu svíral na zimní dobu letně oblečenou ženu, která vypadala, že nic kolem sebe nevnímá, měla nejasný, rozmlžený, zastřený pohled a pocuchané vlasy, hlava jí padala, nohy podklesávaly, a kdyby se rukama nedržela za mužova ramena, asi by se mu sesula k nohám.
„Zmizte!“ zahučel, trhl hlavou, načež se obrátil ke své společnici a dál se věnoval tomu, u čeho byl vyrušen.
Charles uchopil Margaret za paži, tentokrát jemně, a pomalu ji odtáhl na hlavní ulici, aby mohli pokračovat v nákupu. Ovšem Charles se po celou dobu kolem sebe obezřetně rozhlížel a očima propátrával dav, kdyby se z něj jeho otec opět vyloupl.
„Tak co jste donesli?“ zajímal se Gerald Hope, jen co se Charles s Margaret vrátili. Měl hlad a krmil se vidinou, jak obdaruje dlouho trpící žaludek něčím dobrým a čerstvým a měkkým. „No, to se budeme mít!“ zvolal pochvalně, když zvědavě nakoukl do přeplněného košíku, a zamnul si ruce. Sáhl po jablku a zakousl se do něj. Na chvíli přivřel oči, jak ho uspokojila sladká chuť. „Umíš upéct koláč?“ zeptal se Margaret a hltavě okusoval jablko.
„A… ano,“ přisvědčila nejistě, už nedodala, že to dosud nikdy nezkoušela, jen u Masonových pozorovala kuchařku, jak to dělá.
„Skvěle. Domácí koláč jsem neochutnal hodně dlouho. Oproti chlebu s máslem to bude změna, kterou rozhodně uvítám,“ Gerald Hope ukousl další kus jablka a lepkavá šťáva mu stekla po bradě.
„Já Margaret pomůžu!“ nabídl se Charles.
„Copak ty umíš péct?“ obočí Geralda Hopea vylétlo vzhůru.
„Ne, ale můžu se to naučit,“ opáčil.
Gerald Hope pokrčil rameny, že je mu to jedno. „Ale ať to přežije kuchyně. A můj žaludek,“ utrousil.
„Přišli nějací hosté?“ zajímala se Margaret a s nadějí se podívala na háčky s klíči. Ani jeden nechyběl.
„Co myslíš?“ vrátil jí otázku a bylo jasné, jak zní odpověď.
Pokračování ve čtvrtek 28. 8.
