Článek
Romány na pokračování pro mě vždy měly zvláštní, křehké kouzlo dávných časů. Pravda, mohla bych zůstat v naší české kotlině a necestovat daleko za hranice ani daleko do minulosti, ale myšlenky mě pokaždé odvedou k mému oblíbenci Charlesi Dickensovi, jehož čtivé, úžasné romány vycházely po částech v novinách. Stejně tak příběhy jeho přítele Wilkieho Collinse či Alexandra Dumase st. A samozřejmě mnoha, mnoha dalších.
Ač žijeme v – až příliš – digitální době, která nešustí a nevoní jako noviny, rozhodla jsem se právě tady jeden ze svých příběhů uveřejňovat jako četbu na pokračování. Vybrala jsem pro vás dobový příběh Penzion Naděje o jednom penzionu a jeho poněkud osamělém majiteli, o jednom odvážném chlapci, jenž se nezdráhá utéct od vlastní rodiny, a jedné houževnaté dívce, která unikne od svého zaměstnavatele. Protože útěk je někdy začátek nové, lepší cesty.
Ale teď už pšššt, příběh začíná…
ČÁST PRVNÍ
Kapitola první
Kdokoli chtěl Charlese Mormonta poškádlit, oslovil ho Charlie. Charles neměl toto oslovení rád, protože podle něj se hodilo jen pro malé kluky, a on byl přece velký! Bylo mu už celých deset let! Proto když ho soused, stejně starý chlapec jménem William, jenž měl rád, když se mu říkalo Willie, takto jedno odpoledne oslovil, Charles, jehož neznepokojovalo, že je William o hlavu vyšší než on, do něj prudce strčil, povalil ho na zem, sedl si mu na hrudník a bušil do jeho aristokraticky elegantního, uhlazeného obličeje pěstmi tak, až se ten proměnil ve zcela nearistokratický. Charlesův otec, který náhodou celý výjev zahlédl z okna, vyběhl s křikem z domu, popadl syna za límec košile s takovou hrubostí, až se límec natrhl, a zařval Charlesovi do obličeje, že už ho nikdy nechce vidět, ať si táhne, kam chce, a žije si třeba na ulici, pokud se neumí chovat, nikam jinam ani nepatří.
Kdyby žila Charlesova matka, bývalá paní Stenleyová, která si krátce po svatbě začala říkat, že měla raději zůstat slečnou (její matka by s takovou nesmyslnou myšlenkou nesouhlasila, a hlavně by nepřipustila, aby ji dcera vyplnila), nic takového by se nestalo. Nejen to, že by byl Charles vyhozen z domu, ale ani to, že by napadl jiného chlapce. Od doby, co před třemi lety zemřela po dlouhé vysilující nemoci, jež jí den za dnem ubírala síly, až jí už žádné nezbyly, byl Charles nedůtklivé dítě, které se navzdory na chlapce malé postavě rádo pralo. Rád vyvolával konflikty končící rvačkou, rád a statečně, až téměř lhostejně rány schytával, ale samozřejmě, že je ještě raději vracel.
Po otcových slovech Charles neváhal. Utekl jen v tom, co měl v tu chvíli na sobě, a běžel širokými ulicemi i úzkými uličkami tak dlouho, dokud se nezadýchal natolik, že se musel zastavit. Zlomil se v pase a rukama se opřel o stehna, snažil se popadnout dech a zmírnit bolest vystřelující v boku. Patro mu vyschlo, jazyk připomínal vysušenou houbu, plíce hrozily puknout. Jestli tomu chtěla náhoda, či osud, o to se Charles nikdy nezajímal, ale skutečností bylo, že když se narovnal, zjistil, že zůstal stát u penzionu jménem Naděje, nad nímž se ušklíbl. Jeho majitel, pan Gerald Hope, zrovna hledal malého chlapce na výpomoc. Jen to ještě nevěděl.
Charles se rozhlédl rušnou ulicí, ulicí vyplněnou chodícími těly navlečenými v těch nejdražších látkách i těch nejlevnějších, v oblečení, které se hodilo do nejvybranější společnosti, i to, které se nehodilo vůbec nikam. Když se Charles zadíval na chlapce vystupujícího z kočáru kousek od něj a za ním vystupující postavu mladé ženy, asi jeho matky, ale mohla to být i guvernantka (i když na ni byla příliš honosně oblečená), na tom ostatně nezáleželo, důležité v tuto chvíli bylo, že to byla žena, nikoli muž. Tento výjev ho bezděčně zatáhl do minulosti. Vzpomínka na matku ho přiměla, aby si uhladil ofinu, jež mu neustále padala do čela a částečně i do zelených očí připomínajících rozkvétající jarní přírodu („Nemůžeš se někdy učesat, Charlie?“ ptávala se ho matka – ta jediná mu kdy říkala a směla říkat Charlie – a láskyplně mu vlasy smetávala z čela.) Charles rychle zamrkal, než mohlo být pozdě, a vykročil, ale hned se zarazil a zauvažoval. Shlédl na své drahé oblečení a rozhodl se ho pro tuto chvíli vylepšit, třebaže jeho matka by takové slovo jistě nepoužila. Charles si vlasy znovu rozcuchal, sehnul se, obtiskl dlaně do chodníku jemně poprášeného sněhem zakrývajícím všechnu špínu a upatlanýma rukama si otřel obličej, jako kdyby si nanášel líčidla. Sundal si vestičku, pohodil ji po chodníku (okamžitě se na ni vrhl chlapec bez vestičky, zato s košilí a kabátu s dírami jako po kulkách), vykasal si bílou košili z kalhot, pomuchlal její okraje, upatlal ji jako obličej a ještě utrhl jeden knoflík. Natržený límec všechno pěkně doladil. Nakonec si ohrnul jednu nohavici a zablátil boty. Kývl hlavou, že tohle je lepší, a odhodlaně vkročil do penzionu.
Pokračování opět ve čtvrtek 12. 6.
