Článek
Kapitola dvacátá osmá
Jakmile se Charles objevil v kuchyni, všichni, co seděli u stolu a napjatě očekávali jeho příchod, vstali, ale potom si zase sedli.
„Takže?“ uhodila na Charlese Carolina Fennorová jako první, byla ze všech nejvíce nedočkavá.
„Posaď se a povídej,“ vybídla ho Margaret a dlaní zapleskala o prázdnou židli vedle sebe.
„Pan Morton není můj otec,“ oznámil Charles, když si sedal, a ničím jiným své publikum nemohl šokovat víc.
„Co je to za nesmysl!“ vybuchla Carolina Fennorová. „Tak jeden den je to tvůj otec, druhý zase není! Kdo se v tom má vyznat?!“ bouřila.
Aby do celé nepořádné situace vnesl pořádek, Charles vypověděl, co si od svého otce, vlastně od Jamese Mortona, vyslechl. Nikdo mu do jeho vyprávění nevstupoval, všichni naslouchali trpělivě a bez přerušení, ačkoli dotazů měli spoustu, ale dokázali se ovládnout a vyčkat s nimi na vhodnější dobu.
Jenže je všechny všechny po skončení vyprávění utnulo zaklení.
„Panebože!“ ozvalo se, sotva Charles zmlkl. Byl to Gerald Hope.
Všichni se po něm ohlédli. Seděl na židli a byl bledý, v očích se mu zračilo velké zděšení nebo spíš údiv nebo obojí dohromady, přes dokořán otevřenou pusu měl položenou ruku.
„Co se stalo?“ strachovala se o něj Margaret.
„Jak se jmenovala tvoje matka za svobodna?“ zeptal se Gerald Hope, aniž by zaznamenal, že se ho Margaret na něco ptala.
„Susana Stenleyová,“ odpověděl Charles po chvilce přemýšlení.
„Panebože!“ promnul si čelo.
„Pane Hope?“
„Kdy ses narodil, Charlesi?“ Gerald Hope nevnímal ani tuhle Margaretinu otázku. Naklonil se nad stůl a zpříma hleděl Charlesovi do očí.
„V prosinci,“ pověděl.
Gerald Hope se zprudka opřel o opěradlo, až zapraskalo. Vypadal, že počítá. A když se zdálo, že se dopočítal, vytřeštil oči, jako kdyby dostal prudkou ránu do břicha. „Panebože!“ zopakoval.
„Je vám dobře? Nechcete vodu?“ zkoušela to dál Margaret.
„Ne, rum.“ Tentokrát ji vnímal.
„Udělám vám kávu,“ nabídla se Carolina Fennorová.
„Ne, jen ten rum.“
Carolina Fennorová nalila skleničku a podala ji Geraldu Hopeovi. Vyprázdnil ji na jeden lok.
„Už jste se uklidnil? Řeknete nám konečně, co se stalo?“ dotírala na něj a nalila mu druhou. I tu do sebe okamžitě obrátil.
„Stalo se to, že jsem našel svou rodinu,“ hlesl nevěřícně, oči zůstávaly doširoka rozevřené.
Všichni se po sobě starostlivě ohlédli, asi si pomysleli, že práce v penzionu začíná být na Geralda Hopea příliš a začíná si nepěkně pohrávat s jeho myslí.
Pokračování ve čtvrtek 18. 12.
