Článek
Kapitola sedmnáctá
„Takže vy jste Geraldova nová žena,“ pronesla paní Willová a měřila si Helenu bez sebemenšího ostychu.
Helena se neodvažovala nic pronést, jen se mírně usmála. Už deset minut vysedávala s paní Willovou v salonu, ale připadalo jí, že tu tráví nikoli minuty, nýbrž mučivě dlouhé hodiny. Když jí Gerald Hope oznámil, že přicestovala jeho tchyně, Helena čtvrt hodiny zvracela.
„Neboj se, vypadá nepříjemně, ale dokáže být příjemná. Když chce,“ snažil se ji uklidnit, ale ani on sám nevypadal, že by si byl tím, co říká, jistý. Hladil ji po zádech a pokoušel se jí ulevit od nevolnosti.
„Na mě jako na tvoji novou ženu, na ženu, která zastoupila místo po její jediné dceři, bude asi spíš nepříjemná,“ odtušila Helena a pokoušela se hlubokým dýcháním zklidnit další rozbouřenou vlnu nevolnosti.
„Ale jdi!“ pohladil ji po zelené tváři a co nejjistěji se usmál, ale Helena mu ucukla, jelikož se jí žaludek zhoupl a ona tak tak doběhla k umyvadlu.
„No tak, děvče, neumíte mluvit! Já vás neukousnu! Sice mám pořád zuby, ale na lidi je nepoužívám, i když bych ráda.“
„Ano, jsem,“ přitakala stručně Helena a marně se pokoušela pokročit ve vyšívání.
„To jste mi toho řekla! Vyrozuměla jsem, že jste kdysi pracovala jako služebná
u Masonových.“
„Ano.“
„Pracovala jste tam dlouho?“
„Ano.“
„No tak, děvče! Trochu ty odpovědi rozšiřte!“ přikázala jí paní Willová nesmlouvavě. Měla sice křehkou postavu, která v černých šatech až ke krku vypadala ještě křehčeji, jako kdyby stačilo, aby ji ofouklo, a ona se zlomila jako tenká, ztrouchnivělá větev, ale svým hlasem a vážným pohledem dokázala strachu nahnat víc než kdejaký umolousaný pobuda z ulice.
„Pracovala jsem tam od deseti do devatenácti, madam.“
„To už je lepší. A proč jste odešla?“
Helenu polilo horko, tvář jí napadla červeň a žaludek nová nevolnost.
„Neodpovídejte. Myslíte, že mi to nedošlo?“ Paní Willová se rozhlédla. „Kde je vaše dcera?“
„Di? Ta si asi hraje s Joem.“
„Asi?“ paní Willová pozvedla obočí.
„Určitě,“ opravila se Helena ihned.
„Kdo je Joe?“
„Joe Ridley, náš nosič.“
„Že se neobtěžoval odnést moje zavazadlo.“
„Je moc pracovitý!“ hájila ho Helena.
„To si ještě ověřím. Kolik let má vaše dcera?“
„Deset let.“
Pohled paní Willové sklouzl o něco níž. „A kolik měsíců má to malé?“ kývla směrem k jejímu břichu.
Helena sklopila hlavu. „Teprve čtyři.“
„Nečekala jsem, že bych měla ještě nějaká vnoučata,“ utrousila.
Helena zalapala po dechu. Tahle poznámka ji dokonale zaskočila, netušila, jak by měla reagovat. Ale díky ní odkryla slabinu své tchyně, jak si myslela, již uměla umně schovat za masku přísnosti a odtažitosti. Možná že opravdu nebude tak strašná, jak se na první pohled jevila.
Pokračování ve čtvrtek 7. 5.
