Článek
Kapitola čtvrtá
Margaret se radou hospodyně řídila a pracovala, jak nejlépe uměla. Dřela od brzkého rána, které bylo pro pány ještě nocí, až do hlubokého večera, který byl pro pány už nocí. A zdokonalovala se, zvykala si. Práce u Masonových byla náročná a těžká, ale náročná a těžká byla práce každé služebné, ať pracovala u Masonových, Buttlerových, Stuartových nebo v jiné rodině ve městě. Byla to práce nevděčná a v některých chvílích i nebezpečná – například při scházení s tácem z vysokých a úzkých schodů určených pro služebnictvo, z nichž se nejedna služebná nedobrovolně poroučela –, málo placená a služebným víc brala, než nabízela. A to, co jim brala, Margaret poznala nedávno a vyděsilo ji to, ačkoli měla teprve dvanáct. Nebo spíš uždvanáct.
„Kolik ti je?“ zeptal se jí jeden večer pan Mason, muž vysoký a postarší, s šedivějícími vlasy pečlivě sčesanými z vypouklého čela, s bambulovitým nosem a masitými rty obkrouženými vousy. Míjel ji na chodbě, když Margaret odcházela od paní Masonové, to se mu hodilo, aspoň ji nemusel volat k sobě do pracovny, což měl původně v úmyslu.
„Dvanáct, pane,“ odpověděla poslušně, a přestože klopila oči, stačila si všimnout, jak upřeně se na ni pan Mason dívá, a nelíbilo se jí to. Měl malé, zapadlé oči, ale zřetelně z nich svítilo něco, co dívku jako ona muselo polekat, něco, co jí nabídlo vhled do její brzké budoucnosti. Pan Mason o něčem přemýšlel a Margaret raději nechtěla vědět, o čem, přestože to hluboko v sobě tušila.
„Hm,“ stále si ji prohlížel. „Je ti teprve dvanáct a už jsi hezčí než Helena,“ pronesl znalecky pan Mason, uchopil jednu její kávovou, zkroucenou kadeř, která se jí uvolnila, a promnul ji v prstech. „Těším se, až ještě vyrosteš, ale hlavně… zženštíš a zestárneš,“ zašeptal. „Ale jen do určitého věku, potom už je stáří na ženě až moc viditelné a žena vypadá opotřebovaně,“ dodal se škodolibým smíchem a hnal ji po její práci.
Margaret se poklonila a odspěchala do kuchyně. Až v ní si uvědomila, že nemířila do kuchyně, nýbrž do salonu pro šál paní Masonové, který si tam paní domu zapomněla a zatoužila po něm.
„Dnes jsi mluvila s pánem,“ uhodila na ni Helena pozdě večer, když obě konečně ležely v posteli. Viděla ji a pana Masona na chodbě.
„Ne, on mluvil se mnou,“ odsekla Margaret a hleděla do stropu.
„To je jedno, hlavně že si tě všiml,“ řekla Helena a v jejím hlase zaznívala jistá úleva. „Jsi hezká. A mladá. To má starý pán rád,“ konstatovala a obrátila se na bok, zády k Margaret. „Už abys mě vystřídala. Než bude pozdě,“ prohlásila unaveně, bolestivě vydechla a usnula.
Margaret se k Heleně taky otočila zády a nechtěla domýšlet, co ji zřejmě už zanedlouho čeká. Pevně semkla víčka a chtěla spát, aby o ničem okolo sebe nevěděla, aby se svět, ve kterém žila, na pár hodin ztratil, přestal existovat a spolu s ním přestaly existovat i jeho nástrahy.
Pokračování ve čtvrtek 3. 7.
