Článek
Kapitola desátá
Jakmile se Gerald Hope probudil a sešel do kuchyně, aby si uvařil obvyklý hrnek kávy, který posléze popíjel během celého dne, i když byl dávno studený, byl ohromený, že se v kuchyni něco děje.
„Ty už jsi vzhůru, Margaret?“ pozdvihl obočí a nepamatoval se, kdy naposledy zahlédl v kuchyni někoho vařit. Poslední kuchařka dala výpověď před pěti měsíci, poněvadž jí připadalo, že její kuchařský potenciál není plně využit, když může vařit jen pro něho a pro sebe. Gerald Hope ji nepřemlouval a nechal jít. Namazat si chleba a uvařit čaj nebo kávu zvládl i sám (stejně tak si musel sám rozestlat i zastlat – pravda, tuhle část často a rád vynechával, vzhledem k tomu, že se do postele večer vracel, ji totiž považoval za zbytečnou – nebo uklidit nebo rozdělat krb nebo cokoli dalšího, jelikož veškeré služebnictvo se poroučelo ještě před kuchařkou, ta projevila nejdelší vytrvalost).
„Dobrý den, pane Hope,“ pozdravila ho Margaret s úsměvem. „Připravila jsem snídani,“ pověděla a podívala se na tři talířky prostřené na stole.
„To vidím, ale divím se, že jsi z toho, co tady zbylo, byla schopná něco připravit.“
„Vlastně,“ hlesla a sklopila zrak, „jsem namazala jenom chleba, co zbyl, a uvařila vajíčka a čaj a kávu.“
Gerald Hope se usadil do čela stolu a Margaret na stůl postavila talíř s chleby, které byly máslem spíš trochu ozdobené než namazané, protože i máslo docházelo, či spíš podle zápachu procházelo. „Nemusíš se omlouvat. To je víc než dost. Nic jiného tady ani není. Proto uděláš seznam a půjdeš nakoupit.“
„Kolik tu máte hostů?“ zajímalo Margaret.
„Nikoho.“
Margaret vykulila oči. „Nikoho?“
„Ne.“
„A kdy tu někdo bude?“
„To bych taky rád věděl.“
Margaret byla takovými odpověďmi zaskočená.
„A kolik tu máte pokojů?“
„Dost na to, aby nemohly zůstávat prázdné příliš dlouho.“
„A kde je kuchařka? Vy tu nemáte kuchařku? Čekala jsem, že se tu objeví, ale nikdo nepřišel.“
„Na kuchařku bys čekala dlouho. Žádnou totiž nemám. Poslední neměla práci – byla jednou z těch, kteří opravdu chtěli pracovat –, a tak se se mnou s lehkým srdcem rozloučila. A není tady ani nikdo jiný, žádné služebné, žádné pokojské,“ vyjmenovával. „Ještě něco chceš vědět?“ zeptal se pro změnu Gerald Hope a zakousl se do ztvrdlého chleba. Zašklebil se a upil kávy, aby chlebový kousek změkl a dal se pozřít. Vážně bude muset Margaret poslat na nákup.
Margaret zavrtěla hlavou a čekala, kdy se začne ptát Gerald Hope.
„A vy nic vědět nechcete? Vy se mě na nic nezeptáte?“
„Měl bych?“
„Nezajímá vás, kde jsem pracovala předtím a proč jsem odešla?“
„Kde jsi pracovala předtím, to mi můžeš povědět. Ale proč jsi odešla, to zvládnu uhodnout sám,“ odtušil a připomněl si, jak napjatě se Margaret tvářila, když jí večer donesl sklenici s mlékem.
Margaret polkla. „Pracovala jsem u Masonových.“
Gerald Hope zkrabatil čelo a probíral se jmény, která mu něco říkala. „Ty znám. Ale jen z doslechu, samozřejmě. Nikdy tu nebyli ubytovaní a já jsem se s nimi nikde nepotkal.“
„To buďte rád.“
„Jak se tak na tebe dívám, tak asi jsem,“ pověděl.
Do kuchyně v tu chvíli vplul Charles. Byl vzorně oblečený (z oblečení zděděném po Geraldu Hopeovi si vybral tu nejlepší košili i kalhoty, jako kdyby se chystal do kostela) i učesaný, hustou ofinu měl shrnutou na stranu, aby mu bylo vidět do zelených očí, které okamžitě vyhledaly Margaret.
„Á, někdo zjistil, že je ráno!“ přivítal ho Gerald Hope.
„I já vám přeji pěkné ráno, pane Hope,“ pozdravil Charles. „I tobě, Margaret,“ usmál se co nejveseleji.
„Děkuji,“ řekla a nalila Charlesovi hrnek horké, kouřící kávy.
„Hezčí by bylo,“ začal Gerald Hope, „kdybych nemohl klidně sedět u snídaně, ale musel nervózně pobíhat po penzionu a plnit rozmary hostů,“ řekl a Charles sklonil hlavu, protože věděl, na co Gerald Hope naráží, ale on od včerejšího dne nemyslel na nic jiného než na novou obyvatelku.
„Co mám dnes dělat?“ Charles chtěl odvést řeč jinam.
„Nechtěl bys zametat?“ poškádlil ho Gerald Hope.
„Nechtěl,“ přiznal upřímně.
„Pozor, Charlesi. Někdy být upřímný není to nejmoudřejší,“ varoval ho Gerald Hope. „Ale jak se tak na tebe dívám,“ okatě si ho prohlížel, „na to stejně nejsi oblečený, u toho by ses zbytečně umazal.“
Charles se zarděl, rukou si urovnal košili a se sklopenou hlavou zatěkal očima po Margaret. Ta předstírala, že nic z toho, co Gerald Hope právě řekl, k jejím uším nedolehlo.
Gerald Hope usrkl kávu a zbytek chleba nechal ležet, to bylo to nejlepší, co s ním mohl udělat. „Půjdeš s Margaret,“ rozhodl. „Doprovodíš ji na trh.“ Vstal a ještě předtím, než opustil kuchyni, nahnul se k Charlesovi. „A nezapomeň, že máš mluvit, ne mlčet. Mlčením žádné děvče neohromíš a upravený vzhled k tomu nestačí,“ zašeptal Charlesovi do ucha, aby ho Margaret nezaslechla. Potom se jako každé ráno odebral ke klavíru a spustil obvyklou truchlivou skladbu.
Pokračování ve čtvrtek 14. 8.
