Článek
Kapitola osmá
Jakmile se Margaret vzpamatovala, zavedli ji Charles s Geraldem Hopem do pokoje, kde měla bydlet. Gerald Hope jí vybral pokoj v prvním patře vedle pokoje Charlese. Byly to menší pokoje na konci chodby, předposlední a poslední, a většinou v nich bydlely děti bohatých hostů. Margaret šla po svých, ačkoli by ji Charles klidně odnesl v náručí. Kdyby na to měl dost sil, což neměl, takže to celé dopadlo dobře.
„Kdo tu se mnou bude bydlet?“ zajímala se, když si prohlížela pokoj, který byl o dost větší než ten u Masonových, ale byl útulněji zařízený.
„Nikdo,“ odpověděl Gerald Hope.
„Ten pokoj je jenom můj?“ podivovala se.
„Ano,“ potvrdil. „Mám spoustu volných pokojů, i když bych byl radši, kdybych neměl volný ani jeden.“
„Nikdy jsem vlastní pokoj neměla,“ hlesla Margaret a nevěřícně si prohlížela místnost, kterou měla mít jen sama pro sebe.
„A já jsem nikdy neměl tolik neplatících hostů!“ zvolal Gerald Hope.
„Kde je můj kufr?“ vzpomněla si náhle Margaret a rozhlížela se, jestli ho někde neuvidí stát.
„Ten ukradli,“ ozval se Charles, jenž rozpačitě postával vedle Geralda Hopea a téměř z Margaret nespouštěl zrak. „Na ulici, když jsi omdlela,“ vysvětlil stydlivě, jako kdyby to byla jeho vina, že o něj přišla.
„Ale… Měla jsem v něm všechny svoje věci,“ řekla sklesle Margaret a shlédla na svoje jediné šaty, ušpiněné a trochu promočené, jak ležela na zasněžené zemi.
„Zachránil jsem jenom tohle,“ Charles jí podal klobouk, jenž ubránil před pošlapáním.
Margaret po něm natáhla ruku a poděkovala nesmělým úsměvem.
„Neboj, něco se tady najde,“ ubezpečil ji Gerald Hope, odešel, a když se asi po deseti minutách vrátil, v náručí držel troje šaty a jednu noční košili. „Ty by ti mohly být,“ rozložil je po posteli.
„Kde jste je vzal?“ vyptával se Charles ohromeně.
„O to se nestarej,“ odbyl ho Gerald Hope. „Ale nemysli si, že tu budeš bydlet a nic nedělat,“ nasadil přísnější tón i výraz. „Budeš pomáhat v kuchyni a všude tam, kde bude potřeba.“
„Ano,“ pověděla poslušně Margaret.
„Dobře, domluveno.“ Obrátil se k Charlesovi. „Pojď, Charlesi,“ vyzval ho, „necháme Margaret, aby si odpočinula. Dnes nic dělat nemusíš,“ pověděl jí.
„Tak ty se jmenuješ Charles?“ vyhrkla Margaret. Bylo to poprvé, kdy na něj promluvila. Těch deset minut, kdy se ocitli o samotě, ani jeden z nich nepromluvil. Margaret si prohlížela svůj pokoj a Charles si prohlížel Margaret, ale pokaždé, když na něj pohlédla, rychle sklopil zrak, jako kdyby ho přistihla při něčem nedovoleném.
„Cože? On se ti ještě nepředstavil?“ otázal se Gerald Hope nevěřícně a podíval se na zardělého Charlese. „Ano, je to Charles,“ potvrdil a plácl ho do zad. „Ale se svým jménem nadělá drahoty.“
Oba Margaret opustili, aby jí dopřáli soukromí.
„Mám jít zase zametat?“ optal se Charles těsně u schodiště.
„Neprovokuj, Charlesi,“ varoval ho Gerald Hope. „A raději přemýšlej, jak vyplníš slib, co jsi mi dal,“ poradil mu.
Když nastal večer, zaklepal na Margaretiny dveře nejprve Charles, jenž se osmělil, aby jí popřál dobrou noc a sdělil jí, že má pokoj hned vedle jejího, kdyby něco potřebovala. Hned po něm se objevil Gerald Hope.
„Máš všechno, co potřebuješ?“ staral se i on. Na stolek vedle postele jí postavil sklenici mléka s trochou medu a čerstvé sušenky. Poslal je koupit Charlese, hned potom, co ho nechal, aby potřetí zametl chodník před penzionem. Stejně to nebylo k ničemu. Bezvadně zametený prostor před vchodem nikoho nenalákal a za čtvrt hodiny byl opět pošlapaný.
„Ano,“ odpověděla Margaret. Vstala od stolu, na němž bylo postavené zrcadlo, a byla ráda, že má na sobě stále denní šaty, nikoli noční košili. Ohlédla se k pootevřeným dveřím.
Gerald Hope si povšiml, jak je Margaret najednou nervózní a nemusel hádat, kvůli čemu.
„Mně se bát nemusíš, Margaret,“ ubezpečil ji. „Já jsem na tebe příliš starý a ty na mě příliš mladá,“ odtušil.
„Bude mi třináct. Jiným pánům bych připadala dost stará.“
„Pak máš štěstí, že já mezi ně nepatřím,“ řekl Gerald Hope, popřál jí dobrou noc a dobré sny a odešel.
Pokračování ve čtvrtek 31. 7.
