Článek
Kapitola třetí
Když měla Margaret vybrat, kdo ji ve svatební den odvede k oltáři, nemusela o své volbě dlouho uvažovat, protože jí nikdo nebyl natolik blízký jako Gerald Hope.
„Pane Hope, ráda bych vás o něco požádala,“ vzala si ho stranou v den, kdy ji Charles oficiálně požádal o ruku, ačkoli ji za svou nevěstu považoval od chvíle, kdy jí oznámil, že si ji jednou vezme a ona si vezme jeho, a všichni to spolu oslavovali a poctivě zapíjeli.
„Copak to je?“ zeptal se a vyčkával.
„Byla bych ráda, kdybyste mě odvedl k oltáři,“ vyslovila svou prosbu.
Gerald Hope se odmlčel, potěšený a dojatý až do hloubi srdce. Po smrti své první manželky a dcery si nepomyslel, že by pro něj měl život přichystanou druhou dávku štěstí, byl přesvědčený, že tu svou vypotřeboval až do dna a další čeká na jiného šťastlivce. A netušil to ani po příchodu Charlese, přestože už tehdy, kdy se mu na prahu objevil chlapec vypadající jako sirotek, započal jeho druhý život.
„Moc rád to pro tebe udělám,“ pronesl nakonec zastřeným hlasem a poplácal Margaret po ruce, protože nedokázal pokračovat.
Gerald Hope vylovil z kapsy hodinky. „Margaret by za chvíli měla přijet. Půjdu se připravit,“ řekl, zastrčil je zpátky, sklonil se a políbil Helenu do vlasů do míst, kde mu nepřekážel klobouček.
„Já chci taky, tati!“ Když Diana postřehla, jak Gerald Hope líbá její matku, natáhla se, aby políbil i ji, a Gerald Hope její žádost ochotně splnil.
„A ode mě pusu nechceš?“ nabídl jí Joe Ridley.
Diana takovou lákavou nabídku (podobně lákavou byla i nabídku vřelého objetí) nikdy neodmítla, ať přišla od jejího otce, Charlese nebo Joea Ridleyho. Samozřejmě i od její matky, Margaret nebo paní Caroliny, zkrátka – Diana neodmítala nikoho a oni neodmítali ji, protože pokud to udělali, ona je přiměla, aby své odmítnutí změnili na přijmutí.
Gerald Hope si stoupl ke vchodu do kostela a vyčkával druhý kočár, jenž měl přivést nevěstu a Carolinu Fennorovou. Když o minutu později přišel oddávající, Charles se postavil na určené místo. Joe Ridley si stoupl za něj jako svědomitý svědek, vždy a na vše připraven, a poplácal ho po ramenou, aby mu dodal něco ze své lehkosti a povahy neznající tíhu podrážděnosti. Na stranu nevěsty se postavila Helena. Diana zůstala poklidně sedět, ale musela se přemáhat, protože by si nejraději stoupla vedle své matky, a tak alespoň komíhala nohama, které visely dobrých dvacet centimetrů ve vzduchu. Za chvíli si k ní přisedla Carolina Fennorová, a bylo tedy jasné, že obřad může začít.
Jakmile přichrčel kočár a z něj opatrně vystupovala Margaret ve svatebních, nadýchaných šatech s dlouhou vlečkou, a s hustým, krajkovým závojem sahajícím až k zemi, zůstal na ni němě, užasle zírat.
„Ani se vás nemusím ptát, jestli vypadám dobře,“ řekla Margaret.
Gerald Hope zavrtěl hlavou, ale vzpamatoval se. Přikročil k ní a pomohl jí vystoupit. Hned po ní i Carolině Fennorové. „Stihly jsme to!“ zaradovala se a odebrala se na místo vedle Diany.
Gerald Hope nabídl Margaret rámě. „Můžeme?“ zeptal se.
„Můžeme,“ Margaret přikývla, vydechla a udělala první krok.
Obřad proběhl hladce, bez nežádoucích námitek nebo vtipných přeřeknutí, a když nevěsta i ženich řekli, co říct měli, a řekli to i ve správnou chvíli, bylo po všem. Nebo spíš něco začalo. Něco nového, a jak všichni doufali, i šťastného, nadějného.
Pokračování ve čtvrtek 29. 1.
