Článek
Kapitola čtrnáctá
Zimní vítr s sebou přivál vpravdě nečekaného hosta. Někoho, koho by Gerald Hope v penzionu nikdy, opravdu nikdy neočekával a o jehož návštěvu by se s nikým nevsadil, jelikož by si byl jistý, že by prohrál.
Sotva onu starou, vysokou ženu spatřil, jak se hrbí ve dveřích, aby setřepala sníh z kabátu a zasyčela nad zabláceným lemem šatů, ztuhl a myslel si, že zřejmě špatně vidí. Promnul si proto oči a znovu zaostřil, ale ta známá osoba se nezměnila v cizí bytost, pouze podobou někomu, koho znal. Byla to přesně ta osoba, kterou znal.
„Paní Willová!“ zvolal nevěřícně a zakuckal se, jak mu zaskočila slina.
„Ano, jsem to já. Vidím, že si mě ještě pamatuješ!“ poznamenala nevrle a popoháněla mladou komornou, která za ní klopýtala s dvěma zavazadly. Gerald Hope si na zažloutlou tvář s propadlými lícními kostmi a bledými rty dobře pamatoval. S provinilým výrazem mu zabouchla dveře před nosem, když přišel svou tchyni navštívit po pohřbu své ženy a dcery a byl nucen obrátit se na podpatku.
„Samozřejmě. Ale… Přihodilo se vám něco?“ nechápal, co tu paní Willová pohledává. Řádný rozhovor, který se dal nazvat rozhovorem, spolu vedli dva dny před smrtí Augusty a Betty, když ji všichni tři navštívili. Poté spolu nemluvili vůbec, přestože se Gerald Hope snažil jak osobně, tak s pomocí dopisů, jež zůstaly bez odpovědí.
„Co by se mi mělo přihodit? Kromě toho, co se už stalo?“ vyzývavě si ho prohlížela od hlavy až po hruď, zbytek jí zakrýval pult.
„To nevím.“
„Jistě, že to nevíš, když jsme nebyli v kontaktu. Ale zato já vím, co se za tu dobu přihodilo tobě!“
Gerald Hope by mohl namítnout, že se tak nestalo jeho vinou, ale raději to opomněl a řekl: „Vy víte, že…“
Zdvihla ruku a její už dost přísný výraz ještě zpřísněl, rty měla vyhlazené do rovné linky. „Nenamáhej se! Vím o tvém synovi, i o tvé nové ženě a nemanželské dceři.“
Gerald Hope užasl. „Pak víte všechno.“
„To tedy nevím!“ odsekla. „A proto jsem tady. Abych si doplnila znalosti.“
Gerald Hope užasl ještě víc. „Chcete se tu na čas ubytovat?“
„Jistě, nebo si myslíš, že budu přespávat na ulici?“
„Ne, to ne,“ Gerald Hope nervózně zalistoval knihou hostů a otočil se pro klíč. „Dám vám náš nejlepší pokoj.“
„Nic jiného bych ani nečekala.“
Gerald Hope toho nečekal mnohem víc.
A překvapením ten den, kdy hustě sněžilo a chodníky se ztrácely pod bílým běhounem, nebyl konec. O dvě hodiny později, které Gerald Hope strávil v napjatém očekávání budoucích chvil s paní Willovou, jež si po ubytování stačila poručit vydatnou snídani („Prý tu máš skvělou kuchařku?“ – „Ano, to mám.“ – „Tak si ji vyzkouším.“ – „Jistě.“), projít celý penzion, aby ohodnotila, jakou proměnou za léta, kdy tu pobývala naposledy, prošel („Moc se to tu nezměnilo.“– „A to je dobře, nebo špatně?“ – „To ještě uvidím.“), překročil práh penzionu další host, který však byl na rozdíl od paní Willové očekáván, a jeho příchod tedy nezpůsobil tolik rozruchu.
„Dobrý den, jmenuju se Feldham,“ přistoupil k pultu menší muž s tmavými vlasy ustupujícími z vysokého čela jako moře při odlivu, a tmavýma očima v hranaté tváři. Měl spíš ženskou výšku, ale čišelo z něj odhodlání a rozhodnost.
„Přejete si pokoj, pane?“
„Ne. Přeji si mluvit s panem Charlesem Hopem. Psal jsem mu, že se zastavím v úřední záležitosti.“
„Vy jste ten právník!“ uvědomil si Gerald Hope.
„Ano, to jsem,“ potvrdil suše. „A vy jste kdo?“
„Gerald Hope,“ napřáhl k němu ruku. „Jsem Charlesův otec. Už na vás čekáme.“
„Nezdržím se dlouho.“
„A nedáte si aspoň oběd? Na oběd se snad můžete zdržet.“
„Ano, to můžu. Ale u toho oběda bych si rád promluvil s vaším synem. Nerad ztrácím čas nečinností.“
„Zavedu vás do jídelny,“ ukázal rukou a u toho stačil kývnout na Joea Ridleyho, aby panu Feldhamovi pomohl od zavazadla, ale rozhodně od ničeho jiného.
Avšak než stačili do jídelny dojít, zastavil Geralda Hopea podrážděný pan Jelly.
„Je mi zima!“ zahlásil nabručeně.
„Ano? Mně je naopak horko!“ opáčil Gerald Hope neklidně a omluvně se podíval po panu Feldhamovi. „Omluvíte mě na moment? Jídelna je tady,“ ukázal do otevřených bílých dveří, za nimiž se začínaly odsouvat židle od stolů a ubrousky padaly do klínů.
Pan Feldham se vzdálil.
Naopak pan Jelly se nehnul ani o krok a nad slovy Geralda Hopea vykulil oči. „Chci, aby mi v pokoji někdo zatopil!“
„Zařídím to, pane Jellyi,“ souhlasil Gerald Hope a setřel si tenkou vrstvičku potu z čela. Dnešní den začal i pokračoval poměrně náročně a on si přál, aby skončil zcela nenáročně.
„A rychle!“ rozkázal pan Jelly.
„Ano!“ málem zasalutoval Gerald Hope coby poslušný voják plnící bez rozmýšlení zadaný rozkaz.
Charles doputoval do jídelny, jen co mu Gerald Hope oznámil, že právník Jamese Mormonta už přicestoval.
„Jdi do jídelny, čeká tam na tebe.“
„Jak vypadá?“ Charles se upravil, protože měl pocuchanou košili i kalhoty, ofinu si sice uhladil, ale ta to ignorovala a spadl mu do čela.
„Úředně,“ odpověděl Gerald Hope.
„Pojď se mnou, Margaret,“ vzal ji za ruku. „Ty nepůjdeš, otče?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Já musím zařídit nový příliv tepla pro pana Jellye a potom zkontrolovat paní Willovou.“
„Viděla jsem ji v salonu s Helenou,“ řekla Margaret, která se původně chtěla usadit spolu s Helenou u krbu, nalít si čaj a promluvit si o hloupostech, jenže poté, co se objevila přísně se tvářící paní Willová, Margaret vycítila, že je v pokoji nadbytečná, a tak si rychle vymyslela nějakou činnost, již musela neodkladně vykonat, omluvila se a k Heleně vyslala omluvný pohled, poněvadž ta ji svým vystrašeným pohledem žádala, aby rozhodně neodcházela.
„Těším se, až tenhle den skončí,“ zaúpěl Gerald Hope.
Pokračování ve čtvrtek 16. 4.
