Článek
Kapitola jedenáctá
„Myslím, že je na čase jim to povědět,“ pomyslela si Helena, když se na sebe ráno dívala do zrcadla. Natáčela se ze strany na stranu, ruce měla položené na břichu. Některé šaty jí začínaly být kolem pasu těsné, za chvíli si je bude muset povolit, korzet si už tak neutahovala. Čekala, že bude trpět nevolností, jako tomu bylo s Dianou, kdy jí bylo špatně nejen ráno, ale téměř celý den, takže ji to dost obtěžovalo, často musela odkládat šití nebo při věšení prádla upustila vypraný kus na zablácenou zem a utíkala se vyzvracet, čímž své matce práci neubrala, nýbrž jí přidala a vysloužila si tím káravý pohled, ani trochu soucitný nebo chápavý. Ale tentokrát se po většinu dne cítila docela dobře, a pokud se jí udělalo špatně, rychle to přešlo. Práci, od níž ji Gerald Hope odrazoval a dával pozor, aby se nenamáhala, aby nenosila těžké věci nebo se zbytečně nerozčilovala, zatím zvládala, a jestliže při ní nedopatřením upoutala Margaretinu pozornost („Není ti špatně? Jsi hrozně bledá. Ale kdo by nebyl při pohledu na takový nepořádek!“), na něco se vymluvila nebo to odbyla úsměvem.
„Ano?“ Gerald Hope Helenu objal a pyšně se na ni zahleděl. „Ještě není nic vidět,“ dotkl se jejího mírně vybouleného břicha. Zatím nevypadala jako těhotná, spíš jako kdyby se přejedla.
„Ano, řekneme,“ rozhodla. Sice chtěla původně počkat déle, ale nakonec zatoužila to všem povědět, jako kdyby tím, že to řekne nahlas i ostatním, odehnala veškeré špatné věci, které by se mohly přihodit, tím, že to řekne, se to stane skutečností, na níž se už nic nemůže změnit.
Odpoledne při čaji a sušenkách a koláčcích, kdy se vyskytlo krátké volno a hosté si nic nežádali, tedy manželé Hopeovi v kuchyni učinili slavnostní oznámení.
„Rádi bychom vám oznámili, že nás bude o jednoho víc,“ chopil se slova Gerald Hope a držel při tom Helenu za ruku.
„No to je novinka!“ zvolala radostně Margaret a Helenu opatrně objala.
„Já budu mít sestřičku?“ vypískla Diana stejně nadšeně a poskočila na klíně Joea Ridleyho, jenž bolestivě zaúpěl.
„Nebo možná bratříčka,“ namítl Gerald Hope. Jemu na pohlaví dítěte nezáleželo, s vážnou tváří prohlásil, že bude rád za chlapečka a stejně tak i za holčičku.
„A co když budeme mít dvě děti?“ Napadlo ji to, když nedávno na ulici viděla, jak jedna paní chová dvě malá miminka.
„Tak to bude dvojnásobná radost,“ políbil ji.
„I dvojnásobná starost,“ namítla.
„Ale ta radost bude větší,“ řekl zatvrzele.
„A jak se cítíš, má drahá?“ přiskočila k ní Carolina Fennorová, jež byla zprávou nesmírně dojatá, a zadívala se jí na břicho.
„Docela dobře,“ pověděla Helena.
„To je dobře,“ poplácala ji po ruce. „To když jsem já…,“ náhle se zarazila a zmlkla v půli věty. A podobně se zarazili i všichni kolem, jejich veselé úsměvy vystřídaly pootevřené rty, jako při prudkém vydechnutí. Nejvíc byl zaražený Francis Groombley, jenž doslova zbledl, kůže na tváři mu zprůsvitněla a oči se mu zahalily podivným povlakem. Tím, co chtěla Carolina Fennorová v záplavě radostných emocí prozradit, bylo něco, co se týkalo jich obou a co si s sebou oba nesli jako těžké břímě, jehož se nedokázali zbavit, nebo jehož se nemohli zbavit.
Carolina Fennorová si odkašlala, zatěkala očima a nejistě se pousmála. „To přejde,“ předstírala, že nic nezamlouvá.
„Myslím, že bychom to tady mohli rozpustit a nechat dámy, aby si popovídaly o věcech, o kterých my muži nic nevíme,“ navrhl Gerald Hope, správně vycítil, že teď tu jsou přebyteční.
„A ani nechceme vědět,“ dodal Joe Ridley a postavil Dianu na zem.
„Můžu jít s tebou?“ chňapla ho za ruku.
„Ano, vezmi ji s sebou, Joe, prosím,“ požádala ho Helena.
„Jasně, půjdeme se podívat, kolik napadlo sněhu, který bude moct Charles zamést,“ zazubil se na přítele.
„A budeme se koulovat!“ těšila se Diana.
„Když bude čím, tak se zkoulujeme.“
Diana k Joeu Ridlemu vztáhla ruce, jako to dělávala pokaždé, když spolu měli někam jít. On ji bez řečí chytl do náruče a odnesl ven.
Helena vyslala ke svému muži děkovný pohled. Jediný, kdo trochu otálel, byl Francis Groombley, ale nakonec se i ten nechal odvést, to když mu Gerald Hope položil ruku na paži a trhnul hlavou, aby šel s ním.
Jakmile zůstaly ženy v kuchyni samy, obrátila se Helena k roztěkané Carolině Fennorové.
„Paní Carolino,“ začala Helena opatrně. „Nechtěla byste se nám s něčím svěřit?“
„Nechala jsem se trochu unést. Jazyk mi většinou neujíždí,“ poznamenala.
„Opravdu? Gerald by měl jiný názor,“ opáčila žertovně Helena, ale ihned se přestala smát.
„Jen tím směrem, který chci, to je něco jiného.“ Ztichla. „Dobře, děvčata, povím vám o mně a Francisovi, abyste věděly, jaké máte vy dvě novomanželky štěstí.“
„Já už jsem spíš staromanželka,“ zažertovala Helena, aby odlehčila zhoustlou atmosféru.
„Ale nejdřív se na to napiju.“ Carolina Fennorová si nalila skleničku likéru a vypila ji na jeden lok. Okamžitě si nalila druhou. „Mám dvě nohy,“ dodala na vysvětlenou pro Margaret i Helenu, jež ji mlčky pozorovaly.
Carolina Fennorová se posadila ke stolu a začala mluvit o tom, o čem ještě nikdy s nikým nemluvila.
„Já a Francis se známe dlouho, hrozně dlouho. Ale to jste již poznali podle toho, jak jsme na sebe hleděli při prvním setkání.“
Obě dívky kývly.
„Poznali jsme se ve službě. Ne u Masonových. Francis předtím pracoval u jiné rodiny, do které jsem přišla jako mladá síla, měla jsem vypomáhat v kuchyni jako Ivy a teprve se všechno učit. Francis stejně jako já pochází z venkova a stejně jako já musel odejít do města, aby si našel místo a postaral se sám o sebe. Měl ještě pět sourozenců, ale když jsme se poznali, žily jenom dvě jeho sestry, jeden bratr a další dvě sestry zemřeli, ještě než se stačili pořádně rozkoukat. Asi jim stačilo to, co viděli. I já mám sourozence, tři sestry, což mého otce vždycky soužilo, přál si syna, o kterého by se nemusel tolik bát a postarat se o jeho budoucnost, jelikož ten by se o ni postaral sám. Ale co s nimi je dnes, to nevím. Někdy si říkám, že jsou třeba vdané a zaopatřené, to si říkám v ty lepší dny. V ty horší myslím na to, že třeba už nejsou.“
Helena si při těchto slovech vzpomněla na svou rodinu, na svou upracovanou matku, upracovaného otce a mladší sourozence, na dva bratry s velkýma, hladovýma očima pomrkávajícíma na svět s dospělou nejistotou, kteří budou jednou stejně tak upracovaní jako jejich rodiče. Pokud se dožijí dospělého věku, pomyslela si a při této myšlence se jí sevřelo hrdlo úzkostí a udělalo se jí nevolno od žaludku. Měla by napsat domů, rozhodně by měla napsat domů. A udělá to, jakmile Carolina Fennorová dovypráví příběh svého života a uleví si.
„Tam jsme se poznali a zamilovali se do sebe. Tedy, Francis se zamiloval jako první. Já jsem mu statečně odolávala, ale po dvou měsících jsem to vzdala a nechala ho, aby mě vyvedl na naši první procházku. Od toho dne jsme chodili na procházku pokaždé, když jsme měli volno. Pamatuju se, jak mi jednou na jaře věnoval kytičku. Založila jsem si ji do bible. Až sem to zní krásně a normálně. To se přece stává, nebo ne?“ pohlédla na obě dívky.
Margaret i Helena opět kývly, obě Carolině Fennorové poctivě naslouchaly.
„Jenže potom se stalo něco, co se už běžně nestává.“ Na chvíli přerušila své vyprávění, protože ji přemohly obrazy minulosti. „Po půl roce mě Francis požádal o ruku a já souhlasila. Nejenom, že jsem chtěla, ale taky jsem musela,“ Carolina Fennorová sklopila hlavu jako provinilec, jenž se stydí za to, co udělal a udělat neměl.
Margaret s Helenou se na sebe ohromeně podívaly. Věděly, o čem Carolina Fennorová mluví.
„Jenže později už jsem nemusela,“ pokračovala šeptem a spojila si ruce jako při modlitbě. „O dítě jsem přišla. Jednou se mi udělalo hrozně špatně, začala jsem krvácet a bylo to. Bylo po všem,“ zvedla hlavu se suchýma očima.
Naopak v očích Margaret i Heleny stály slzy.
„Francisovi jsem to nikdy neřekla. Tedy, až do dnešního dne.“ Vybavila si, jak při jejích slovech doslova zkameněl, úsměv mu ztuhl, v očích prázdný výraz.
„Ale proč?“ hlesla Helena.
„Nevěděl ani to, že čekáme rodinu. Když jsem to zjistila, nebyla jsem si tím úplně jistá, chtěla jsem nějakou dobu počkat. Nechtěla jsem o tom Francisovi povědět a pak zjistit, že to není pravda. Jenže než jsem mu o tom stačila říct, nebylo co. A potom… už jsem nemohla mít další děti, to na tom bylo nejhorší. Děti umírají, ale rodí se další. Bylo to pro mě těžké. K čemu bych mu byla jako manželka?“
„On by si vás jistě i přesto vzal. Měl vás rád. Má vás stále rád!“ řekla Helena, jelikož to bylo dokonale viditelné, viděli to všichni v penzionu, protože Francis se tím nijak netajil, nesnažil se skrývat své úsměvy, které ke Carolině vysílal, navzdory tomu, že ona se na něj neusmála ani jednou, nesnažil se na ni nedívat (tím by si vlastně nepomohl a vzbudil by jedině oprávněné podezření), zkrátka bylo patrné, že mu v žilách i v jeho starém věku proudí krev.
„Zasnoubení jsem zrušila, jen co jsem se vzpamatovala.“
„Pan Francis se neptal, proč si ho najednou nechcete vzít?“
„Jistěže se mě ptal! Ale… Řekla jsem mu, že jsem si to rozmyslela, čemuž nevěřil. Říkal mi, že to není pravda a že se určitě muselo něco stát, ale ať prý to bylo cokoli, nemůže nás to rozdělit. Tehdy na mě naléhal tak, až jsem se mu se vším málem svěřila. Ale vydržela jsem, přála jsem mu štěstí a zdravou ženu, která mu dá potomky, s níž založí skutečnou rodinu. To pro mě bylo hlavní.“
„A on si nakonec žádnou ženu nenašel,“ řekla smutně Margret, jíž bylo Caroliny Fennorové i Francise Groombleymu nesmírně líto. Raději si nepředstavovala, že by se stejná nebo podobná věc přihodila jí a Charlesovi, že by se udála věc, která by je rozdělila, ačkoli by oba chtěli být spolu.
„Nemohla jsem s ním vydržet v jedné službě, a proto jsem odešla pracovat k Masonovým, kde jsem však dlouho nevydržela. Pan Mason byl otřesný chlap!“ Carolina Fennorová se otřásla odporem, i Helena s Margaret se při vyslovení jeho jména ošily. „Možná mi to nebudete věřit, ale bývala jsem docela hezká, žádná ošklivka, a toho si samozřejmě pan Mason všimnul. Na to měl vždycky oko a obávám se, že stále má, i když bych byla nejraději, kdyby zůstalo už navždy zavřené. Abych se vyhnula jeho nežádoucím pozornostem a udržela si práci, začala jsem víc jíst a méně o sebe dbát. A dosáhla jsem svého, pan Mason si mě přestal všímat. Ovšem nakonec jsem dostala výpověď, dodnes vlastně nevím proč, možná to byl trest. Pan Mason tvrdil, že mu moje kuchyně nechutná – nakonec jsem se totiž povýšila na kuchařku –, nebyl s ničím spokojený a stále si mě volal a ptal se mě, co jsem to uvařila, že se to prý nedá jíst. Ovšem tím to nebylo, moje jídlo bylo v pořádku. Ale to už je jedno,“ Carolina Fennorová mávla rukou. „Chtěl bít psa a hůl si našel. Skončila jsem na ulici bez doporučení a o dobrou práci už nezavadila. O Francisovi jsem až do chvíle, kdy přišel sem, nic nevěděla. Doufala jsem, že se jeho život odvíjel mnohem veseleji, že má ženu a spoustou dětí, ale někdy mě taky napadlo, jestli…,“ nemohla tuto větu dokončit.
„Možná jste dostali druhou šanci,“ řekla s nadějí v hlase Margaret. Oběma by to nesmírně přála, protože jí tento příběh přišel smutný, byl nesmírně smutný a zasloužil si šťastný konec, i když opožděný.
„Tohle je život, Margaret, ne román,“ nesouhlasila Carolina Fennorová, ačkoli by si i ona přála zažít příběh se šťastným koncem, jaký by se mohla dočíst v knize.
„To nevadí!“ nenechala se Margaret.
Carolina Fennorová se dobrosrdečně pousmála jejímu mladickému optimismu a začala odklízet nádobí.
„Děkuju,“ pověděla.
„My děkujeme za důvěru,“ řekla Helena. „Nechcete pomoct?“
„Ne, už jste mi pomohly tím, že jste mě vyslechla, děvčata. Udělalo mi to dobře.“
„A na pomoc tady mám Ivy,“ poznamenala Margaret.
„Jo, na pomoc!“
Carolina Fennorová obě dívky vroucně objala a pokračovala v odklízení nádobí.
„Jdu do svého pokoje. Chci napsat domů.“ Helena se zvedla, aby vyplnila to, co si usmyslela.
„A já půjdu za Charlesem.“
Carolina Fennorová v kuchyni osaměla se svými zaprášenými vzpomínkami, k nimž se bude muset, jak tušila, ještě aspoň jednou vrátit.
Pokračování ve čtvrtek 26. 3.
