Článek
Kapitola patnáctá
Ale nepřemýšlel moc dlouho. Když se o půl hodiny později ozval zvuk klavíru znovu, tentokrát to byla melodie veselejší a příjemnější, pozvedající ducha a nutící k úsměvu i ty, kteří se jinak kabonili, protože důvod k úsměvu postrádali. A jako by tím mávl kouzelným proutkem, ozvalo se cinknutí zvonku, jež Gerald Hope málem přeslechl, protože se už dávno nesoustředil na to, aby mu tento jemný zvuk neutekl. Dokonce si nebyl jistý, jestli by ho poznal. Ale poznal.
„Dobrý den, máte volný pokoj?“ zeptal se muž s objemným kufrem a ještě objemnějším břichem, s nímž se tahal už pět let, od doby, co odešla jeho manželka a on její odchod zajídal, i když si nebyl jistý, jestli na světě existuje dostatečné množství jídla. Na dlouhém černém kabátu se skvěly hnědé skvrny.
„Stalo se vám něco?“
„Ále,“ muž mávl rukou a prozkoumal tu spoušť, „upadl jsem, přímo před vaším penzionem,“ vysvětlil a pokusil se z kabátu i kalhot odstranit bláto, které na látce ulpělo, ale pouze ho o to víc rozmazal.
„A nestalo se vám nic? Nemáte něco zlomeného?“
Muž se protáhl. „Naštěstí ne. Spadl jsem do měkkého,“ chytl se za mohutné břicho a uchechtl se. „Ale rád bych si odpočinul,“ dodal, aby připomněl, proč sem vstoupil.
„Ano, jistě,“ vzpamatoval se Gerald Hope, nechal klavír klavírem a stoupl si za pult. „Jistěže máme volné pokoje.“ Náhle znervózněl a zapochyboval, jestli stále ví, jak svou práci dělat. Zašmátral po knize hostů, jež ležela ladem na pultu dost dlouho na to, aby se na ní usadil prach. Jedním pohybem ruky ho smetl, nalistoval volnou stránku a přisunul knihu k muži, stejně tak kalamář a pero. Doufal, že v kalamáři je stále inkoust.
„Hrajete moc hezky, mé ženě by se to líbilo,“ prohlásil host, když se zapisoval do knihy hostů.
„I mé ženě se to líbilo. Vlastně to ona mě naučila hrát,“ přiznal Gerald Hope a rád sledoval, jak se prázdný bílý obdélník zaplňuje černými tahy.
„Asi je to skvělá učitelka,“ odtušil muž.
„To… je,“ přitakal Gerald Hope a potáhl nosem. „Hm, byla,“ zamumlal a natáhl se pro klíč. „Pokoj v prvním patře,“ trhl hlavou směrem k Charlesovi, jenž okamžitě po zaznění zvonku přichvátal do haly (zametl, co zametl, a nyní vyčkával, zda jím nastražená past klapne), a když zjistil, že se mu to opravdu nezdálo a že se cinknutím přihlásil skutečný host, nemohl se neusmát, oči mu zasvítily radostí i dosaženým úspěchem. „Zapomenutá“ kostka mýdla na kluzké ulici dokáže zázraky, pokud se lidé nedívají pod nohy, a to se nedívají.
„Charles vám pomůže se zavazadlem, pane.“
„Děkuju.“
„A vaše šaty samozřejmě vyčistíme,“ dodal. „Příjemný pobyt, pane.“
Jen co se host ubytoval, Gerald Hope odspěchal do kuchyně.
„Margaret! Margaret! Máme hosta!“ hlásil a vypadal, jako kdyby tomu sám nevěřil. „Máme skutečného hosta, kterému musíme nabídnout skutečné jídlo, žádný chleba s máslem. Zvládneš to?“
„A… ano,“ odpověděla, ačkoli si tím nebyla zcela jistá. Jablkový koláč sice zvládla a obyčejnou snídani, oběd i večeři pro ně tři též, ale jídlo pro hosta, který by si mohl stěžovat, který by mohl odejít, to bylo něco docela jiného. Měla nesmírnou radost, že se v penzionu zaplnil jeden pokoj, ale zároveň ji to znervóznilo, jelikož to na ni kladlo požadavky, o nichž netušila, jestli je svede splnit.
„Věřím ti. Ten jablkový koláč i všechno ostatní bylo výtečné,“ pochválil ji Gerald Hope a díval se jí přitom upřeně do očí, aby mu uvěřila, poněvadž mu neuniklo, jak Margaret po této zprávě znejistěla, a on ji chtěl podpořit, nicméně se obával, aby svými slovy nedosáhl opaku.
A přesně toho dosáhl. Po těchto slovech byla Margaret ještě nejistější. Přesto se okamžitě pustila do vaření a Gerald Hope do veselého hraní. Usedl ke klavíru, protáhl prsty a hrál skladby, které nehrál od doby, co zůstal v penzionu i na penzion sám. Do večera se mohl penzion Naděje pochlubit celkem třemi hosty, i když to bylo číslo, kterým by se jiné hotely rozhodně nechlubily a hledaly by, kde dělají chybu, že k nim nevítá více lidí. Charles si mnul ruce, protože druhého hosta získal tak, že před penzionem ujídal ještě teplou buchtu a hlasitě u toho mlaskal. Za okamžik se u něj zastavil muž středního věku, pohlédl na vyleštěnou cedulku se jménem penzionu a potom na spokojeně žmoulajícího Charlese. („Vaří se tady dobře?“ zajímal se. – „Dobře? Skvěle!“ odpověděl pohotově Charles a zakousl se.), a třetího, jenž nesl v podpaží pouzdro s houslemi, nalákal na hudbu („Gerald Hope, to je majitel, rád hraje na klavír. Slyšíte? To hraje on!“ – „Hm, mohli bychom si zahrát spolu.“ – „To určitě mohli!“). Gerald Hope naopak přemýšlel, zda skutečně stačilo, aby změnil repertoár, a tím kolem sebe rozšířil jinou náladu, nebo se zkrátka změnilo i něco jiného. Ať tak nebo tak, získal hosty, kteří mu zaplatí, a na tom mu záleželo, ty potřeboval. Kvůli sobě, ale i kvůli Charlesovi a Margaret, poněvadž jeho účetní knihy mluvily jasně.
„Tolik lidí tu nebydlelo už… už…,“ vzpomínal Gerald Hope u večeře, ale nemohl se dopočítat a možná to bylo dobře. „Prostě dlouho,“ uzavřel to.
„A to je jistě jen začátek,“ předvídal Charles, jenž se pro samou práci nedostal k zametání chodníku. Ani v nejmenším mu to nevadilo.
Pokračování ve čtvrtek 18. 9.
