Článek
Kapitola dvacátá třetí
„Přijímám,“ oznámil Charles Richardu Flanaganovi o den později. S Margaret mluvili jednu část noci, debatovali o tom, že dům nemusí přijímat, aby měli kde složit hlavu, takový dům, přesněji domov, opravdový domov, kde si pověsí šaty a vlezou do postele, už mají. Avšak tohle není jen tak ledajaký dům, je to Charlesův dům, dům, který býval jeho domovem, dům, jehož zdi dobře zná.
„Jsou tam vzpomínky,“ připomněla v jeden moment Margaret a stiskla Charlesovi ruku.
„Nevím, jestli si je chci všechny vybavit,“ zaclonil si rukou oči.
„Ale říkal jsi, že jsou většinou pěkné.“
„Většinou. Ale zůstaly mi i nepěkné.“
„Ty zmizí, uvidíš.“
Charles se natáhl po psaní, jež zůstávalo na stolku vedle postele, přiblížil k němu svíčku a dopis si dvakrát přečetl.
O čtvrt hodiny později bylo dohodnuto, že si dům ponechají.
Tu druhou část noci se snažili usnout, ale kvůli rozrušení se jim to nepodařilo, zůstávali s bdělou myslí a čekali, až nebe rozzáří nový den.
„Děláte dobře, Charlesi. Opravdu si ten dům zasloužíte.“
„Jako bolestné?“
„Takhle bych to zrovna neřekl, ale jestli to tak chcete brát.“
„Ne, nechci.“
„Tak proč ho přijímáte?“
Chvíli trvalo, než Charles odpověděl. „Dělám to pro děti, které snad přijdou. Jednou bychom si museli najít vlastní dům, a takhle budeme mít místo, které pro nás – nebo aspoň pro mě – nebude cizí. A ano, míval jsem ten dům rád. Mám ten dům rád. Já a matka jsme v něm strávili spoustu času.“
„Takže jste přijal omluvu svého otce?“
„Ano,“ řekl Charles, stále se zbytkem váhavosti. Činilo mu problém dům přijmout právě proto, že jeho darování mu zavánělo úplatkem, jako kdyby si chtěl Charlesův nevlastní otec jeho odpuštění koupit, ale pan Mormont, aspoň pokud Charles mohl soudit dle jeho dopisu, myslel svůj dar upřímně, přesně jak mu řekl pan Feldham – jako jedinou možnou omluvu a nápravu svého jednání, a to bylo důležité a rozhodující.
„Ať se vám v domě daří,“ popřál mu Richard Flanagan.
„A vám s vaší snoubenkou.“
Richard Flanagan se zasmál.
„Odjedete?“
Richard Flanagan nakrčil čelo. „Asi ano.“
„A vrátíte se?“
„Myslím, že bych se tu se svou ženou mohl ukázat. Pana Hopea tím zaručeně potěším,“ dodal šeptavě a v očích mu zahrálo pobavení. Richard Flanagan nakonec nebyl tak přísný a nepříjemný, jak se na první pohled jevil, byla to jen maska, jež měla posloužit ke stržení masek ostatních. A to bylo potěšující zjištění, rozhodně lepší, než kdyby tomu bylo obráceně.
„A co druhá paní Mortonová a její dcery?“ zeptal se Charles na odchodu.
„Paní Mortonová se odstěhovala ze sídla pana Mortona a i s dcerami si pronajala nový dům, menší a skromnější. Ovšem myslím, že ji to nijak nevadí. Ale protože je to stále pěkná žena a vlastně má i milou povahu, která není muži nepříjemná ani nesnesitelná, myslím, že dlouho sama nezůstane,“ prorokoval Richard Flanagan. Měl možnost se s paní Mortonovou krátce setkat a litoval, že to setkání nemohlo být delší (to bylo ještě předtím, než se zasnoubil, jinak by ho taková myšlenka jistě nenapadla).
Pokračování ve čtvrtek 18. 6.
