Článek
Kapitola dvanáctá
A ta neodvratná chvíle nastala o dva dny později, kdy došlo k rozhovoru, ke kterému dojít muselo.
Carolina Fennorová zrovna seděla za stolem a hleděla do prázdných talířů ozdobených drobečky od snídaně. Když zaslechla nejisté kroky, nemusela se otáčet, aby zjistila, kdo se do kuchyně vrátil.
„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ uhodil na ni Francis Groombley, ale neznělo to vůbec nahněvaně, spíš bolestně, nesmírně znaveně, jako kdyby celou noc nespal a teď se snažil neusnout během dne. Nebylo to daleko od pravdy. Ode dne, kdy se náhodou dozvěděl, že mohl být otcem, pořádně nespal a neustále o tom přemýšlel, jako to dělal už dlouhá léta, kdy přemýšlel o Carolině a o sobě, o nich dvou a o tom, co mohli mít a neměli, a samozřejmě o tom, co je rozdělilo, tomu věnoval nejvíce svých úvah. S každým uplynulým rokem doufal méně a méně, že by se zrovna na tuto otázku dočkal odpovědi. A konečně ji získal, i když jí nerozuměl.
Carolina Fennorová pokrčila rameny.
„Aspoň teď mi odpověz!“ Tohle už znělo nahněvaně.
„Protože bychom po celý život zůstali jen sami dva. Už jsem nemohla mít děti. Chtěla jsem pro tebe něco lepšího, radostnějšího.“
Francis Groombley se pohnul z místa a posadil se vedle Caroliny Fennorové. Natáhl se po jejích rukou a vzal je do dlaní.
„Co to povídáš? Ty jsi pro mě byla to nejlepší!“ namítl prudce a nechápavě na ni hleděl.
Carolina Fennorová k němu vzhlédla. „Povídám jenom to, že těsně předtím, než jsi mě požádal o ruku, jsem zjistila, že čekám dítě. Jenže jsem si tím nebyla jistá, chtěla jsem počkat a mít jistotu, než ti to povím. Kdyby se ukázalo, že to nebyla pravda, byl bys zklamaný. Jenže se ukázalo, že to pravda byla, ale jen chvíli. O dítě jsem přišla, i o možnost mít další. To jsem nechtěla. Každý muž chce děti, a já tě o ně nechtěla připravit.“
„Ani nevíš, jak jsem byl tehdy naštvaný a zmatený. Vůbec jsem nechápal, co se najednou stalo. Jeden den ses na mě usmívala a mluvila jsi o naší společné budoucnosti a druhý den jsi byla skleslá a nemluvila jsi skoro vůbec. A potom jsi mi řekla, že je konec. Jen tak, z ničeho nic,“ rozhodil ruce. „Dokážeš si představit, jak jsem si připadal?“ svraštěl obočí a ruce jí pevně tiskl ve svých dlaních.
„Myslím, že ano,“ hlesla.
„A ke všemu sis našla práci někde jinde! Když jsem se po tobě ten den, kdy jsi odešla, ptal a kuchařka mi řekla, že jsi pryč, zděsil jsem se. Měl jsem chuť jít a hledat tě, i když jsem byl zároveň hrozně rozčilený a zmatený. Nevěděl jsem, jestli je větší můj vztek, nebo strach, že už tě neuvidím.“
Carolina Fennorová o tomhle samozřejmě slyšela poprvé a srdce se jí při takovém přiznání svíralo. Když to ráno odcházela s jedním kufříkem a spoustou utěšujících i rozrušujících vzpomínek, už navždy obtisknutých do paměti, odmítala uvažovat nad tím, jak na její náhlý odchod bez rozloučení Francis zareaguje, jak se asi bude cítit a co si bude myslet. Kdyby nad tím měla detailně rozmýšlet, možná by nedokázala odejít nebo by se aspoň rozloučila a poté by byl její odchod mnohem složitější nebo by k němu nedošlo vůbec, poněvadž Francis by udělal cokoli, aby ji přesvědčil zůstat. Mohla všechno opustit jedině potají, beze slov vysvětlení nebo prostého sbohem, snažila se držet hlavu zpříma a všechny dotírající pocity i neodbytné úvahy, které by ji v jejím rozhodnutí oslabily, potlačit, uzamknout je v sobě a nepouštět ven.
„Už jsem vedle tebe nemohla pracovat.“
„Dva měsíce po tom, co jsi odešla, jsem odešel i já,“ svěřil se Francis Groombley a pustil její ruce.
Carolina Fennorová doširoka otevřela oči. „To jsem netušila. Proč? Proč jsi odešel?“
„Přece abych tě našel! Zkoušel jsem tě hledat, i když v tak velikém městě… Neměl jsem moc šancí. Mohla jsi pracovat kdekoli. Nepodařilo se mi to,“ svěsil hlavu, ale hned ji zase zvedl. „Nakonec jsem tě našel, až když jsem tě přestal hledat,“ pousmál se a položil svou ruku na Carolininu.
„Kde jsi pracoval?“
„Tak různě. Zkoušel jsem pracovat v různých částech města. Bylo mi jedno, co budu dělat, chtěl jsem tě hlavně hledat. Věřil jsem, že tě najdu, to pro mě bylo hlavní.“
Carolinu Fennorovou najednou opustil hlas, topila se ve víru emocí, které jí rozbouřily žaludek, zatížily hruď, rozbolavěly hlavu a připravily o slova.
„Proč jsi to udělala?“ zeptal se znovu Francis Groombley a pohladil ji po hřbetu ruky, kůže byla nesmírně suchá.
„Už jsem ti to řekla. Nechtěla jsem, abychom zůstali sami dva, bez dětí.“
„A přesně to se stalo. Nakonec jsme zůstali oba sami, ale každý zvlášť. Bral bych tu možnost ve dvou,“ pověděl upřímně.
„Na to je pozdě,“ vysunula své ruce zpod těch Francisových. „Promiň, ale musím začít připravovat oběd.“
Francis Groombley ji chtěl zadržet a něco namítnout, ale příchod Ivy veškerá jeho slova zastavil.
„Můžeme začít?“ optala se Ivy a očima těkala z jednoho na druhého, zřejmě něco přerušila, napadlo ji.
„Ty jsi měla začít dávno, Ivy!“ utrhla se na ni Carolina Fennorová, ačkoli nechtěla být hrubá.
„Promiň,“ řekla a stiskla víčka. „Dnes budeme péct jablkový koláč, zvládneš to?“
Ivy nejistě kývla a Carolina Fennorová zapochybovala o tom, že se Ivy podaří smíchat všechny ingredience a hlavně – ty správné ingredience.
„Bude oběd?“ vyhrkl pan Jelly a rukama práskl do pultu. Objevil se tak nečekaně, až Gerald Hope málem nadskočil, jak se starého muže, jenž mu díky předklonu sahal jen do pasu, lekl.
„Samozřejmě že bude oběd, pane Jelly. Ale je teprve jedenáct,“ upozornil ho a podíval se za jeho rameno, aby se ujistil, že je opravdu tolik, kolik si myslel, že je.
„Aha. A kdy bude oběd?“
„V jednu hodinu.“
„A nemohl by být dřív?“
„Ještě není hotový,“ řekl trpělivě Gerald Hope.
„A co je hotové?“
Gerald Hope se nadechl, aby udržel své podráždění. „Snad byste si dal menší svačinu?“ navrhl vhodné řešení.
„Možná větší. Do jedné hodiny nebudu hladovět!“ pronesl rozčileně pan Jelly, jenž sotva před třemi hodinami namísto jedné snídaně spořádal rovnou dvě. Když ho Gerald Hope pozoroval, nechápal, jak se tolik jídla může vejít do tak malého těla.
„Ano, jistě. Zajdu se podívat do kuchyně, co bychom s tím mohli udělat.“
„Ale nedívejte se moc dlouho!“ nakázal pan Jelly a ve svém typickém předklonu a s rukama spojenýma za zády se odšoural do jídelny.
Pokračování ve čtvrtek 2. 4.
